ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Prvky důvěry v hlasování o důvěře

Vladimír Špidla získal několik drobných výhod
První hlasování o důvěře vládě v dějinách České republiky skončilo jak skončilo. Vláda tedy bude pokračovat v činnosti nebo nečinnosti jako před tím, jako by se nic nestalo.

O to šlo především: dokázat, že se nic nestalo, třebaže všichni vědí, že se stalo.

Fiasko s prezidentskými volbami dostalo Vladimíra Špidlu do prekérní situace. Nezjistitelný počet poslanců jeho vlastní strany se postavil proti němu s cílem prosadit Miloše Zemana do funkce prezidenta - a v další fázi, prosadit protivníka, tedy Václava Klause, jen aby se Špidla dostal do prekérní situace s kalhotami staženými do půl stehen. Udělat proti tomu nemohl nic.

Tím, že vyvolal hlasování o důvěře vlády, si ty kalhoty zase natáhl a bude předstírat, že mu nikdy nespadly.

Průkazní hodnotu nemá úterní hlasování žádnou. V prezidentské volbě nastala situace, kdy pan učitel píše do třídnice "směje se mi za mými zády drze do očí". Jenže pan učitel aspoň ví, komu poznámku píše, kdežto Šidla může jen tušit, kdo jsou ti drzouni.

Každá výhra dobrá

To je samozřejmě stín na Špidlově úterní výhře. Jenže vtip je v tom, že výhra, ať je ve stínu nebo třeba zmoklá, je pořád výhra. Můžeme se pošklebovat, ale nic nezměníme na faktu, že Špidla opět přiměl svoje stoupence, aby veřejně, jeden po druhém, stvrdili svoji loyalitu. Později, na sjezdu, se to může zúročit. pokud by se tam situace vyhrotila a odbojné křídlo by vystoupilo s kritikou Špidlovy vlády, následoval by dotaz: A proč tedy, příteli, jsi hlasoval pro důvěru vládě?

Toto je tedy jedna drobná výhoda, kterou Špidla získal - a jak známo, v šachových partiích se mohou i drobné výhody hromsky vyplatit v koncovce.

Když se řekne "jedna výhoda", hledejme druhou.

Odbojníci by bezpochyby odhodili masku a vládu by sestřelili, kdyby měli po ruce reálnou variantu - na jinou vládu, bez Vladimíra Špidly. Kdyby skutečně nějaká hypotetická, leč realizovatelná varianta existovala, nebylo by nic snazšího než vládu sestřelit a domluvit se s prezidentem Václavem Klausem, aby prostě pověřil sestavením nové vlády někoho jiného. Někoho, kdo by vyhovoval konceptu - ovšem nejdřív by musel takový věrohodný politický koncept existovat.

Byl by to pro Václava Klause bouřlivý začátek funkčního období, kdyby musel ani ne čtrnáct dní po zvolení spolupůsobit při sestavení nové vlády, ale on by to dokonce musel udělat, kdyby byl postaven před jednoznačná fakta a strohou realitu.

Nedozírné následky se nekonají

Nic takového se nestalo. Reálná varianta není. Vladimír Špidla možná sedí na trůnu z mariášových karet. Solidnější židli nikdo nenabízí. Zdá se totiž, že sezení na vratkých židlích se stalo zvykem v české politice. Vtipně upozornil Petr Mareš, že Špidlova vláda je nejstabilnější od doby té první z roku 1992, vždyť i ta předchozí, Zemanova, byla menšinová, držená opoziční smlouvou. I taková Hana Marvanová je pilíř stability ve srovnání s poslancem Jozefem Wagnerem blahé paměti!

Třetí maličkou výhodou je "mezinárodní situace".

Naše země odjakživa vězí v nějaké mezinárodní situaci jako moucha v krupicové kaši. V rozpravě před úterní volbou na toto téma promluvil ministr zahraničí Cyril Svoboda. Nemusel hrozit "nedozírnými následky", které nás potápěly do kaše v minulosti. Tentokrát jde podle něho o důvěryhodnost vlády a České republiky. Těžko říci, do jaké míry Svobodova argumentace zafungovala - nicméně v tak těsném poměru hlasů může sehrát svoji roli i otřepaný refrén co by tomu řekla cizina".

Ve prospěch Vladimíra Špidly hraje roli i to, že zmíněné drobné výhody nevyprší a nezmizí ani v době do stranického sjezdu, a to je výhoda čtvrtá, možná ta nejdůležitější.

Cedulí za lepší pořádky
Bydlím v Praze na Smíchově v ulici U Mrázovky, tato ulice navazuje na ulici Mrázovka. Na se klikatí po úbočí kopce zvaného Černý vrch a ústí - více méně - do Plzeňské třídy. Někdy před 25 lety zde zbourali dělnickou kolonii Mrázovka, a v nové době zde byl postaven hotel Mövenpick a ulici uzavřeli pro automobilový provoz a upravili ji na vyhlídkovou cestu. Je to moc pěkná cesta - a nenaplnily se moje škarohlídské představy, že to bude privatizovaná ulice, kterou bude hotel zneužívat pro pendl dopravu svých hostů.

Cestu vroubí původní žulové patníky a mezi nimi jsou dřevěné výplně.
Sledoval jsem budování této cesty, pozoroval jsem osazování výplní. Když bylo vše hotovo, měl jsem radost, jak to pěkně vypadá - a v podstatě to dodnes dobře vypadá. Živý materiál je dřevo, a má své osudy...
Někdy loni, předloni jsme s Bartem pozorovali dva Ukrajince, jak natírají dřevěné výplně bezbarvým lakem. Tak má být, to je správné, říkal jsem si - je třeba údržby!
Pak Ukrajinci zmizeli, zbyly po nich štětce a piksly s barvou.
Až později jsem se dozvěděl, že tyto zábradlí natírající Ukrajince chytla policie coby nebezpečné ilegály a vyhodila je ze země (asi aby nepřekáželi jejich soukmenovcům, kteří tu pobíhají se samopaly a prodávají heroin).
No a skoro po každé páteční noci je na zábradlí něco stane - tu někdo vykopne kus výplně, někdo přerazí kus rámu, někdo vyrve celou výplň z patníků...
Taková je cesta života, od zrození po zánik.
Zajímavou epizodou je zatím poslední stádium stavu: včera se na zábradlí - v odstupech asi 50 metrů - objevily cedule PANORAMA - VYHLÍDKA, aby lidi nebyli na pochybách, k čemu vyhlídková cesta slouží. Ano, tak to chodívá... cedule dá míň práce, než oprava zábradlí, tím spíš, že Ukrajinci ochotní zábradlí opravovat jsou v nějaké chýši u Mukačeva.

PSÍ PŘÍHODY: Pejsek v metru
Včera odpoledne bylo metro jako obvykle natřískané. Byl jsem rád, že jsem ukořistil místo k sezení - vlekl jsem tašku s krabicemi s foťáky na recenze pro Digineff, moji webovou stránku o digitální fotografii. A najednou - přišel ke mně pes, veliký, černý, chlupatý, s šátečkem kolem krku, a přátelsky na mě mžoural. Byl bez košíku, bez obojku, prostě - volně ložený pes. Příliš jsem ho nezaujal, po chvilce okukování a očuchávání ode mne odešel a zkoumal někoho jiného někde jinde.

Časem se vagón trochu vylidnil. kázalo se, že na lavici na protější straně sedí bezdomovec, veselý chlapík, zřejmě v náladičce. Venku bylo hezké počasí, odložil zimník - a zřejmě mu bylo opravdu horko, protože si rozepnul kazajku až na holou kůži, takže mu bylo vidět tetování. Rozmlouval s nějakou paní.

Po chvilce pes k němu přišel, a protože vedle něho bylo volno, hup, a sedl si na lavici.
Byl to překvapivě komický pohled - řada lidí, a do ní vklíněný hafan, skoro tak vysoký, jako sedící člověk!