Úleva, kterou jsme pocítili nad zprávou, že iráčtí bandité propustili tři unesené české novináře, by nám neměla zastřít podstatu věci. Naši spoluobčané byli podle všeho zrazeni - co od nich víme, tak přinejmenším taxikářem, který je vezl, ale možná i širší skupinou osob. Byli přepadeni, zajati, okradeni, vězněni, vystaveni nátlaku, donuceni ke lživým výpovědím, drženi za lidsky nedůstojných podmínek. To, že je nakonec propustili a že je nezavraždili jako statečného Fabrizia Quattrocchiho, který jim předvedl, jak umírá Ital, to si věru nezasluhuje žádný vděk. Naše lidi nezavraždili, oni vraždí někoho jiného.

Navíc, a to je zásadně důležité: nepokoje, které v Iráků vypukly v době, kdy je v dohledu zřízení čistě irácké správy, a pokud by se osvědčila, postupné stažení amerických vojsk, nemají v žádné případě charakter "národně osvobozeneckého boje", který by snad eventuálně z určitého hlediska a ve specifické interpretaci mohl získat sympatie. To, co se děje v Iráku, není druhý Vietnam. Navíc, i ta první, krvavá a léta se táhnoucí vietnamská válka by se nekonala, kdyby se tehdejší komunistický režim v Hanoji choval tak, jak si počínají nynější vůdci Vietnamu. V Iráku se skupina dobrodruhů rozhodla urvat moc, a vidí příležitost v mocenském vakuu, které nastalo po pádu Husajnova režimu. Ustavení řádné irácké vlády se jim nehodí do krámu a proto přepadají a vraždí. Potřebují chaos a snaží se ho dosáhnout terorem. Banditské přepadení našich občanů bylo jedním tahů na šachovnici této hry. Právě tak i jejich propuštění. Pokud v celé akci je nějaká logika, pak ono propuštění mělo být poselství signalizující, že s těmito lidmi je "rozumná řeč". Kdybychom snad měli tento postoj vzít za bernou minci, naháněli bychom vodu na jejich mlýn.

Irák musí samozřejmě být svobodný a plně pod vlastní správou, s iráckou vládou v čele, která se bude opírat o vlastní prostředky - ne aby seděla na amerických bajonetech. Po pádu Husajnovy diktatury se nedalo čekat, že ustavení takové vlády půjde hladce. Ostatně, připomeňme, že i po ustavení československého státu v roce 1918 musela nová republika tvrdě a nejednou mocensky zasahovat vůči silám rozvratu. Takže, ještě jednou - vítejte doma, ale vašim věznitelům děkovat netřeba.