ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Absurdita s reálným jádrem
Některé nápady vypadají na první pohled tak absurdně, že je dobře se nad nimi zamyslet, zdali v nich přece jen není rozumné jádro. Do tohoto řádu absurdity patří idea nasměrovaná k omezení migrace, rozumějme, stěhování na naše území. Stanislav Gross uvažuje o tom, že by zákon mohl omezit počet osob přihlášených na definovanou obytnou plochu bytu. Samozřejmě že okamžitě nás napadne, že bude nutno zřídit přeměřovací komisi, která bude chodit po bytech a zkoumat rozměry bytu a porovnávat je s počtem přihlášených osob. Máme právo mít pochyby o účinnosti a prosaditelnosti zákona, o němž uvažuje ministr vnitra.

Jenže zákony nefungují tak, že by zřídily okamžitou a stoprocentní nápravu. Máme zákon o omezení rychlosti na veřejných komunikacích a stejně ročně zemře 1300 lidí, převážně vinou vysoké rychlosti. Jenže kdyby ten zákon nebyl, bylo by těch mrtvých mnohem víc. Současný stav je takový, že se do bytu může přihlásit libovolný počet osob. Jistě že je to v souladu s konceptem svrchovanosti práv člověka… Ale je to i v souladu s právy majitele bytu,a ť je to jednotlivá osoba, nějaká firma anebo stát? Současný stav je lákadlo, které zvyšuje atraktivitu Česka jako konečné destinace pro migranty: tam je to dobré, tam se může všechno. Regulace počtu osob v bytě je hloupá, na nervy jdoucí a rozumu odporující šikana. Takto je vnímána ještě dřív, než sám návrh zákona spatřil světlo světa. Jenže právě šikany jsou něco, co kalí vábivost naší země.

Nemohou ji zakalit absolutně. Lidé vždycky chodili za lepším a když Slované přišli do tohoto prostoru obydleném Kelty, jistě to udělali v bláhové naději, že si polepší. Navíc, domácí populace zvolna stárne a doslova vymírá. Ti co zde žijí, odmítají těžkou a nepříjemnou práci. Do státu s desetiprocentní nezaměstnaností se dovážejí šičky z Koreje. Vzniká zde cosi podobného vakuu, a proto migrace bude pokračovat, i kdyby na hranicích stály drátěné zátarasy.

Grossův návrh je údajně namířen proti Romům ze Slovenska a proti Číňanům, Vietnamcům a Ukrajincům. Specifický problém vytvářejí Romové. Pracovití a čilí Číňané a Vietnamci málokomu vadí, bez Ukrajinců by stavebnictví prožilo krušné časy. Zato z Romů jsou oprávněné obavy. Jediný bezesporu úspěšný integrační projekt se povedl v Českém Krumlově. I tam ale - jak upozorňují i sami tamní Romové - je úspěšný mimo jiné i proto, že Romů tam žije poměrně málo. Romové ze slovenských chudinských vesnic beznadějně uvázli v sociální pasti. Nemají pracovní a civilizační návyky a nejsou schopni k nim vést svoje děti. Situaci jim nevyřeší ani malé sociální dávky, ani velké sociální dávky. Odborníci ujišťují, že jsou příliš apatičtí i na to, aby se odstěhovali do Česka. Vzpomeňme ale, že stačila jedna neuvážená reportáž v televizi a nastal exodus českých Romů do Kanady. Jsou to lidé, kteří příliš nepřemýšlejí o dlouhodobých následcích svých rozhodnutí a mohou se rozhodnout - a hnout - ze dne na den.

Odradit je mohou jen sociální dávky. Na ty by neměli nárok - pokud nemají v Česku trvalý pobyt. To bude platit i po 1. květnu, tedy po vstupu do Unie. Výjimku budou tvořit legálně zaměstnaní občané EU. Právě toto opatření staví úmysly ministra Grosse do poněkud jiného světla. Trvalý pobyt je podmínkou k získání dávek. Je snadno si představit šikulu, který dá svůj byt - libovolné kategorii - k disposici k masovému přihlášení k trvalému pobytu. Už dnes se na bídě Romů přiživují chytráci. Tohle by mohl být - a pravděpodobně už je - další zdroj velmi příjemných a zcela bezpracných zisků. V 35 procentech obcí v Česku jsou holobyty pro Romy, ve městech s romskými komunitami nad 500 osob je to dokonce 72 procent. Holobyty jsou strašné, ale fungují jako násoska sociálních dávek, které jsou u nás větší než na Slovensku. Z "Analýzy soudobé migrace a usazování příslušníků romských komunit ze Slovenska na našem území", kterou vláda loni na podzim projednala, nevyplývá, že problém je skutečně akutní. Neznamená to ale, že neexistuje. Je tedy dobře, že se jím vláda, najmě ministerstvo vnitra, zabývá. Jde ale o to, aby výsledky tohoto "zabývání se" problém řešily a nesloužily jen k populistickému heroizování pana ministra. To co zatím proniklo na veřejnost spíše nasvědčuje, že druhá varianta je ta reálná.

RODINA A PŘÁTELÉ: Přelstěná hovada
Nebylo to jedno hovado, muselo jich být víc. Nadřeli se, mizerové. Kéž by si jednou při tom uhnali kýlu.
Vysvětlím: podél zdi obklopující zahradu Mozartovy (Duškovic) Bertramky vede cesta. Středem cesty je vsazeno trubkové zábradlí. Cesta je vcelku strmá, v zimě to tam klouže, takže dobře, že tam to zábradlí je.
Na jednom místě je zábradlí přerušené, jako kdyby někdo pilkou trubku přeřízl. Třeba se to dokonce tak stalo. No a včera, když jsem ráno tudy šel s Bartem na procházku, potkal jsem starou paní ze sousedství. Bědovala, že nemohla projít. Bodejť by mohla: hovada vyhnula trubku tak, že vznikla závora přes cestu.

Popadl jsem tedy trubku za volný konec, pořádně jsem se zapřel nohama, nasadil jsem veškerou sílu... a pohnul jsem trubkou o slabý centimetr. Ona to není obyčejná železná trubka, je to ocelová trubka, pevná a pružná!
Já tam za Bartovy asistence pracoval a lomcoval trubkou a snažil jsem se seč to šlo, ale moc to nešlo. Vyrobil jsem úzký průchod, tak pro jednoho.
Večer jsem se tam byl s Bartem, podívat znovu. Někdo přes den závadu odstranil. A nejen to - dovnitř trubky vsunul armovací drát, silný dobře centimetr, aby hovada nemohla ten kousek vyvést znovu.
Ne, hovada nepověsí hovadství na hřebík a nedají pokoj. Hovado zůstane hovadem a najde si jinou možnost, jak znepříjemňovat lidem život. A někdo jiný bude hovadstvo napravovat. Takový už je běh života.

PSÍ PŘÍHODY: Ztráty a nálezy
Psi se vyznačují tím, že v jednu chvíli zde jsou a v druhou chvíli, bezprostředně navazující, je nevidíte. Nedá se říci, který z nich v tom vyniká, je to vlastnost asi společná jim všem. Zatím jsem měl bližší kontakt se třemi: s nebožtíkem Gordonem, s Bartem a v posledním roce i se Šogo. Šogo mizí a zase se objevuje - vždycky z nečekané strany. Někdy ji i vidím mizet, jako štíhlou bílou šmouhu. Volám potom na tu stranu, kam šmouha směrovala, pak se ohlédnu a Šogo stojí za mnou. Pohybuje se v kruzích.

Bart mizí nejméně z těch tří, ale taky mizí. Včera zmizel na procházce do oblasti usedlosti Šalamounka. Byla to společná procházka, volali jsme Barta s Vločkou oba, přiběhla Šogo (z jiné strany), ale po Bartovi ani vidu... jen trochu slechu. Z křovin jsme slyšeli štrachání a funění. Buď tam někde vězel dinosaur, zatoulaný z jurské doby, nebo hroch uprchlý ze ZOO, anebo se tam mohl skrývat Bart. Proč ale nepřiběhl? Naše volání bylo tak úpěnlivé, že přivábilo i Šogo!