RODINA A PŘÁTELÉ: Ztracená varta
O víkendu jsme s Ljubou jezdili na kolech v lesích poblíž rakouských hranic, v novohradských horách. Napadlo mě, že bychom na oběd mohli zajet k sousedům, do Rakouska. A v zápětí jsem si vzpomněl na příběh ztracené varty. V novinách teď zase psali o japonských vojácích na ostrově Mindanao, kterým nikdo neřekl, že skončila válka a oni tam čekají, až je císař Hirohito povolá domů! Co když železná opona byla stržena všude, jenom tady ne?
Pojedeme a najednou uvidíme ostnaté dráty, notně rezavé a vzápětí se ozve řízné "stůj, nebo střelím". Z houští vystupuje muž ve špinavé uniformě, jenom zlatí vlčáci svítí na klopách. Tetelíme se strachy.
"Máš prachy?" šeptá Ljuba. "Já u sebe nic nemám."
"Co chcete?" zmůžu se na otázku.
"Jste narušitelé a já jsem vás zadržel. Dostanu za každého tři dny opušťáku a za psa," ukáže hlavní na Iris, "jeden. To je celkem sedm dní opušťáku!"
"To je hodně!" chválím ho, abych ho zbytečně nedráždil.
"No," řekne, "není to zas tak moc ve srovnání s tím, kolik mám už naspořeno. Od listopadu 1989 mě nikdo nevystřídal. To už je patnáct a půl roku. "
"Nevystřídal? A čím se tady živíte?"
"Mám tu v lese sklad kádéček a k tomu si přilepšuju ostružinami."
"Pane," ozve se Ljuba, ale on ji odbude, že není žádný pán, ale soudruh vojín Češpiva. "Tak tedy soudruhu, ale hranice už není zadrátovaná a vám jenom zapomněli říct, že máte jít domů!"
"Tohle mi neříkejte, občanko narušitelko, nebo vás budu muset rovnou zastřelit. Za to bych sice dostal týden opušťáku navíc, ale k těm opušťákům, co mám, už to nehraje roli."
Bylo vidět,že už mu to před námi někdo říkal a že v něm zuří prudký vnitřní boj.
"Proč se té myšlence bráníte, proč se nechcete přesvědčit, zdali je pravda, že jste ztracená varta?"
"Protože jsem uvědomělý soudruh a kandidát strany a nositel Fučíkova odznaku. A hlavně, kdyby to byla pravda, žádné opušťáky bych nedostal, takže bych měl po piči!"
Před touto logikou bylo nutno se sklonit.
Opravuji. Nebylo nutno se sklonit, protože tam žádná ztracená varta nebyla. Dojeli jsme k hranici, tvořenou úhledným domečkem natřeným na bílo. Přes cestu byla závora, ale taková malinká.
Na oběd jsme do Rakouska ale nejeli.
Ljuba neměla u sebe občanku a bez občanky by ji tam nepustili, je tam papírová opona!

PSÍ PŘÍHODY: Hop!
O víkendu jsme bydleli v kempu v lese v novohradských horách. Pan správce měl psa, velkého, černého, chlupatého. Měl jedlého psa, z hlediska našeho Barta. To nebyla jediná jeho znamenitost.
Byl to pes velmi přátelský. O Iris se sice zajímal, ale neobtěžoval a když na něho zavrčela, přestal i s náznaky dvoření. A když mu jeho pán zavelel "hop", opravdu udělal hop a skočil mu do náruče.
Tenhle artistický výkon se nám moc líbil.
"Kolik váží?" chtěl jsem vědět.
"Pětatřicet kilo."
Pětatřicet kilo, to je pytel vápna a cihla navíc, počítal jsem v duchu. Celkem slušná váha na to, aby mi to skočilo na prsa.
"No jo," dodal správce. "Já ho to naučil, když byl štěně! Jenže on od té doby povyrost a nemůžu ho to odnaučit!"
Ono by stačilo neříkat hop, ale to už jsem si nechal pro sebe. Neříkej hop, aby na tebe pes nevyskočil, mohlo by znít novohradské přísloví.