Dominik Duka se stal arcibiskupem

Je dobře, že se úřad českého primase zaplnil. Pravda, to interregnum které zde panovalo zdaleka neznepokojovalo každého. Katolická církev to v českém národě má těžké a sympatie jí příliš nezískala ani léta strávená pod nacistickým a později komunistickým diktátem. Krátce řečeno, nejsme katolický stát, zdaleka ne takový, jakým je Polsko nebo Itálie či Španělsko. Přesto všechno katolická církev je významný činitel českého světa a vazby k ní mají mnozí občané, kteří katolíky jsou jen papírově, protože byli pokřtěni v katolickém rituálu, anebo jsou dokonce bez náboženské příslušnosti. Kořeny jsou příliš hluboké, aby šly zapřít nebo zapomenout. Váhání nad zaplněním místa po kardinálovi Vlkovi bylo proto znepokojující a je dobře, že skončilo. Dominik Duka je osobnost vážená daleko za limity katolictví.

Z představitelů státu se ujal příležitosti primase oslovit a uvítat využil Václav Klaus. Nemá smysl uvažovat o tom, zdali je to od něho chytristika anebo pouhé pokračování dobrých vztahů. Každopádně to přišlo pro něho v dobrý čas. Jeho vstřícnost ruským vlivům budí pozornost, argumenty podporující podezření jsou mnohé a tak tedy vstřícné gesto vůči katolíkům je plusový bod, který ho nic nestojí. Ve vleklém sporu státu a církve o majetek a státní podporu hraje prezident pramalou roli a může si tedy dovolit postoj blahosklonné shovívavosti.

Z dlouhodobého hlediska se může ukázat, že role katolické církve může dalece přesahovat kulturní a duchovní meze. Nedělejme si iluze, že neexistuje civilizační hrozba ze strany islamského světa a nelze tedy vyloučit, že na katolickou církev padnou v blízké budoucnosti vážné úkoly. Podle toho, co je o Dominikovi Dukovi laické veřejnosti známo, je to osobnost dobře připravená i na situace, které si nedovedeme představit a pokud ano, nechceme si je připustit.

JAK ŽIVOT JDE: Pohled do minula
Placení kartou mě fascinuje od první chvíle, kdy jsem tuhle transakci pozoroval - bylo to krátce po převratu, navštívil jsem Karla Hvížďalu tehdy ještě v Bonnu a byl jsem s ním na nákupu. Podivoval jsem se, jak to zařízení pozná, kolik má majitel na kontě! Uplynula řádka let a kartu jsem si obstaral i já a platím jí mnohem raději, než penězi neboli keší, jak se říká. Jsem skrblík a bolí mě, když ty moje zlaťáčky mizí v kase mrzkého kupčíka. Když ale témuž kupčíkovi stejnou sumu zaplatím kartou, ten penězotok nevidím a trpím méně.

Jak to funguje už jakž takž chápu tady, doma (jsou v tom dráty), ale nechápu, jak bankomat pozná, že ty peníze mám někde na druhém konci světa. Na potíže jsem narazil jenom v Číně, taky v Japonsku prý nemají tamní bankomaty evropské karty rády. Ale občas se smilují. V Africe a obou Amerikách problémy nejsou. Takže znovu, jak tamní bankomaty poznají, že jsem solventní?

Někdy ale váhají i naše přístroje. Posledně jsem Irisce kupoval granule a platil kartou. Slečna vrazila kartu do terminálu, odklikal jsem sumu a PIN a pak se nedělo nic. Douho. Pět minut. Ještě déle.

"To se tu ještě nestalo," pronesla slečna tu okřídlenou větu, používanou počítačovými odborníky, když je pozvete, aby vyřešili váš problém.
Navrhl jsem, aby operaci stornovala a že zaplatím zlaťáčky neboli keší. Zkusila to, nešlo to. Vyrvat kartu z terminálu nechtěla a já taky se. Co kdyby se systém naštval a udělal ze mne žebráka, bezdomovce?
Nakonec přišla vedoucí a kartu vyrvala. Zaplatil jsem keší. A teď budu s mírnou bázní očekávat výpis z banky. Třeba tam bude napsáno, že jí dlužím 123456789 peněz za demolici systému.