 |
Je to zajímavá situace: hned po parlamentních volbách, jakmile byly známé výsledky, se ozvaly hlasy volající "tohle nemůže dlouho vydržet". Tři subjekty s prakticky totožným zaměření, ty nemohou spolu soudržně táhnout, bylo by to proti přirozenosti. Pak přišlo jednání o koalici a o vládním programu a budil podiv důraz na "koaliční dohodu". V ní měly být obsaženy detaily téměř typu kdy se půjde na oběd".
Koaliční soudržnost je vystavena první velké zkoušce, totiž podzimních voleb so třetiny senátu a do místních zastupitelstev. Tři nabízejí totéž, kolik který z nich najde klientů? O to teď běží. Vypukla žabomyší hádka o detaily kolem zákoníku práce. Premiér Nečas v souladu s pudem sebezáchovy se distancoval od sebevražedné ideje "výpovědi bez udání důvodu". Nicméně se pokusil vykasat si pravicové tričko na koncept zákoníku práce, který pochází z jiné dílny než z té jeho. Celkem logicky proti němu jeho spojenci - konkurenti vytáhli jedinou jejich možnou protizbraň, totiž koaliční dohodu.
Větší bere, jenže, co je větší? Post premiéra, nebo koaliční dohoda?
Na obzoru je rozhodnutí skutečně státnické. Co je víc: osud reformy na celostátní úrovni, na niž je málo času, dejme tomu dva roky, protože ten první je seznamovací a vyšetřovací, pak dva dejme tomu produktivní a o ty jde, a pak ten čtverý volební, kdy nelze s ničím rozumným počítat. Takže, co je víc? Ty dva roky reformy s vyhlídkou na pozitivní výsledky a tudíž naději na celostátní znovuzvolení, nebo šarvátky o místa na radnicích? To je otázka těchto dnů.
|
Rozháraná Hyena, neúplný archiv - to jsou neklamné známky toho, že někde putuju. A vskutku mám naputováno. Ve čtvrtek jsem odjel do Polského Těšína na Parcon (scifistické fanouškovské hemžení), v pátek jsem se vrátil za strastiplných okolností, o víkendu jsem se z toho vzpamatovával, v pondělí ve 4 jsme vstával a letěl do Varšavy na seminář o fotoaparátu Sony Alfa 55 a včera jsem se v pořádku vrátil. Boha jeho, už nikdy nikam nepojedu, uf!
Strastiplné okolnosti: v pátek jsem se vraceli z Těšína dva, šéfredaktor Ikarie Vlado Ríša a já. Svítilo sluníčko, povídali jsme si, cesta hezky ubíhala, až jsme dojeli k Olomouci a tam jsme zakufrovali, místo na Brno jsme pokračovali na Mohelnici. Je to tam na té rozdvojce velmi matoucím způsobem značené. No a znáte to, na dálnici jakmile zakufrujete, není to snadné se vrátit a cestu správnou, takže jsme tím hledáním zabili asi 30 minut.
Jedeme dál, načež na kilometru 128 jsme dojeli kolonu. Velmi zkrátím: vpředu byla hromadná havárka a policie odkláněla dopravu na vedlejší silnici. Kdybychom bejvali měli puštěné dopravní zpravodajství, věděli bychom, že ta havárka je tam už od jedné (byly 3 odpoledne) a byli bychom jeli přes tu Mohelnici a Hradec! Osud kýval prstíčkem, dával nám šanci a my raději kecali než abychom poslouchali rádio. Výsledek?
Osm hodin v autě na cestě z Těšína do Prahy. Pikantní bylo, že když už jsme se konečně doposunovali na tu vedlejší silnici, rádio hlásilo: "Havárie je už odstraněna, zůstaňte na dálnici, za chvilku to pojede".
A já nesežral vzteky volant...