Program představovaný Sobotkou jde proti tendenci, která hýbe Evropou - přinejmenším slovně: že nastal čas vážné práce, kdy je třeba míň rozdávat a víc pracovat. Že doba žití na dluh skončila, protože dluhy vedou do propasti. Že Evropu předběhly státy donedávna ekonomicky bezvýznamné a že nyní už nejde o dosažení špice, ale o udržení kroku s peletonem.
Postoj středočeských sociálních demokratů je pochopitelný. Znají svoje pappenheimské. Michal Hašek může mít zlatý program krumplovaný diamanty, jenže sociálně demokratický volič je většinově člověk, kterého nějaké horizonty a širší perspektivy nezajímají. Hašek sní o tom, že získá "levicové intelektuály typu Bělohradského", jenže volič sociální demokracie čte Blesk a kdyby vzal do ruky text Václava Bělohradského, dostal by škytku. Inteligenci a střední stav odradil svým opileckým chrapounstvím už Miloš Zeman a Jiří Paroubek v tom statečně pokračoval svým kolotočářským stylem. Sociální demokracie je strana, které nevadí, že jeden její bývalý předseda s největší pravděpodobností pluje ve vodách korupční ekonomiky a že druhý předseda se stýká s lidmi, kteří se vzájemně vraždí na společenských večírcích. Podstatné jsou sliby "práva na" to č ono. Že sliby jsou mimo rámec ekonomických možností? To si voliči nedokáží spočítat a když budou nadávat, svede se to na "bohaté" a na ODS.
Je to začarovaný kruh. Sázka na Haška by byl experiment, který v sobě nese mnohá rizika.
No a riziko, to je něco, čeho se ztučnělá a korupcí prolezlá sociální demokracie bojí jak čert kříže.
No tak jsme každý vyfasovali dvacet žetonů.
Já jsem hrál metodicky správně. To znamená: je třeba sázet buď sudá lichá, červená černá nebo malá velká. Klasická je červená černá, jenže tam stál nějaký pán a žvanil s jiným pánem a musel jsem tedy obíhat a hrál jsem sudou lichou. No a samozřejmě jsem měl na paměti slavný systém Monte Carlo: prohrajete dejme tomu 20, vsadíte 40; prohrajete 40, vsadíte 80 a to by v tom byl čert.
Ljuba hrála metodicky nesprávně. Házela těmi žetony semhle a támhle a nebyl v tom žádný řád a tu vsadila na číslo, tu na sloupec, zkrátka, plakalo mé oko ruleťáka, který jsem hrál denně bakelitovou ruletu na ubikaci na vojně.
No, nakonec jsem měl dva důvody k pláči, možná tři.
Svou metodicky správnou hrou jsem přišel o všechny žetony v prvních pěti minutách a pak nezbylo než přihlížet.
Bláznivou a metodicky chybnou hrou Ljuba pořád vyhrávala. Číslo jí padlo šestkrát a pak už jí dávali jen ty jakoby bankovky a takhle to trvalo půl hodiny, až jí to dělalo starosti, protože na nás čekali kamarádi u stolu.
"Já to všechno prohraju a půjdem," řekla mi. "Vsadím nějak blbě."
Jenže nejde vsadit blbě u čistě hazardní hry, jako je ruleta.
Zkrátka, musela tam tu horu žetonů a bankovek nechat a odešli jsme.
Což je metodicky absolutně špatné, za hranicí zavrženíhodnosti.
Ljuba třímá své bohatství - foceno mobilem!