 |
V čele ministerstva vnitra stane patrně nejznámější příslušník policejního sboru Jan Kubice, někdejší hlava útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, proslulý svou zprávou o prorůstání mafiánství do politiky, za což byl politickými mafiány od policie vystrnaděn. O jeho pád v roce 2008 se nejvíce zasloužil tehdejší ministr vnnitra Ivan Langer. Právě o něm se nyní mluví jako o hlavním strůjci současné politické krize. Kubiceho návrat , ba vzestup na vrchol pyramidy je tedy překvapivý zvrat a lze ho vnímat jako tah proti Langerově skupině. Prvky české malé domů však tahle poslední rošáda také obsahuje. Místo aby byl po právu vyhozen, stává se Radek John vicepremiérem pro "boj s korupcí". To je nejtrapnější groteska, která snad předčí i všechny Zemanovy výlety do Bambergu, Baštovy kufříky, všechny ty strýce Viky a kakaové boby. Radek John, vyhozený z televize Nova kvůli kšeftu s jakýmsi zdravotnickým pseudočasopisem, se má stát antikorupčním carem, to opravdu způsobí, že voliči spolku zvaného Věci veřejné napříště by neměli nosit obyčejné šaškovské nosy, ale světélkující šaškovské nosy. Oni naletěli, my doplácíme. Vít Bárta, jeho faktický šéf, odchází z ministerstva dopravy. Odejít by měl celý ten jeho spolkek, respektive, ten se nikdy neměl do parlamentu a do vlády dostat. Ale i takové věci se stávají.
Na rádiu Česko jsem včera slyšel pěknou úvahu na téma, že v podstatě nezáleží na politické reprezentaci, podstatná že je reálná ekonomika. Ta že jde celkem slušně, i když zdaleka ne v plném potenciálu, v jaké by mohla jít. Do jaké míry je současný marasmus politické reprezentace odpovědný za nikoli stoprocentní chod ekonomiky, nebo zda jsou příčiny jinde, to je otázka bez odpovědi. V každém případě je fakt, že se svět nezboří, pokud Nečasova vláda padne, jak to v pondělí vyjádřil Václav Klaus v rozhovoru s MF Dnes. Pád vlády se tedy nekoná, spíš odkládá, protože s koulí na noze zvanou VV Nečas daleko nedoskáče.
Soud rozhodl
Zase jedno hezké rozhodnutí. U rozmlácené silnice nesmí být cedule zde stavěla Skanska. Správné by bylo, kdyby u každé rozmlácené nové silnice by byla cedule s názvem autora. Když napíšu pitomý článek, lidi mi pod ním v komentářích nadávají. Proč nemáme mít právo vědět, kdo nám ničí auto? SKANSKA jistě není jediný podnik odvádějící mizernou práci. Dost možná, že akci s cedulemi zpískal jiný zlodějský padouch, pověřený stavbou komunikací, tedy konkurent Skansky. Rozhodnutí soudu je ovšem v souladu s duchem našeho Blbákova: nesmíme znát jméno aspoň jednoho toho viníka.
|
Nebojte, nebudu vykládat o pamětihodnostech Jihovýchodní Asie, kde jsme s Ljubou poslední tři týdny trávili. Dodám jen pár střípků, popíši pár situací převážně absurdních. K té první došlo v thajském Bangkoku. Když totiž chcete jet do Barmy, musíte - jste-li Evropané - do Berlína na ambasádu a tam vyřízení víza trvá prý tři neděle. V Bangkoku je taky barmská ambasáda a tam totéž trvá tři dny. Takže se vlastně vyplatí jet pro vízum do Bangkoku, odtud je to do Barmy kósek.
Barmská ambasáda je trochu stranou, v uličce zkrášlené hodně barevným hinduistickým chrámem. Uvnitř fronta, mají tam tři okýnka, jedno pro cizince, u něho je ta fronta, druhé pro Thajce, tam nestojí obvykle nikdo a ve třetím se ty pasy s vízem vydávají. Musíte mít dvě fotky a platíte poplatek atd., ale běží to vcelku hladce. Za komunistů to na pasovce chodilo podstatně hůř. Takže jsme stáli v té frontě, načež se v místnosti ozval úděsný smrad.
Píši ozval, protože ten smrad doslova duněl. Poocházel od hubeného pána s batohem na zádech, který vešel, bloudil po místnosti, nechal se vyhodit od okýnka pro Thajce, byl to očividně smrdutý Evropan, pak se pokusil předběhnout frontu, taky byl zapuzen, tak se postavil na konec a tam úporně smrděl.
Možná, že to měl vyzkoušené, protože ta fronta řídla, lidé vybíhali a zacpávali si nosy (nepřeháním ani v nejmenším) a v očích měli úžas a smích. Je tohle vůbec možné? Byli jsme tam lidé různých národností, několik Francouzů, Švédové, Američani - a pro všechny ten smrad znamenal zdroj podivu a taky pobavení a snad i úlevy, že něco nadpozemského ozvláštnilo to čekání v ambasádní frontě.
Po třech dnech jsme si šli pro pasy s vízem a potkali ty Francouze. Pár vlídných slov, úsměv, a gesto naznačující zacpávání nosu.
Ne, dnes je tu vzduch čistý, mon ami. Doslova.