Smích na otevřené scéně zřejmě vládě závidí odboráři a proto uspořádali na úterní poledne happening, tedy něco jako divadelní představení. Někdo by jim měl šetrně sdělit, že takové akce bývají v režii lidí, kteří vědí, jak na to. Můžeme se těšit, že výjevy typu „návštěva zubaře“ hodně posunou laťku v kategorii trapnosti.
Nicméně, třeba se mezi nimi objevil nějaký geniální Vlasta Burian a dokáže se chytře vládě vysmát do obličeje. Jeden úsměv je přece zaručený už teď – že se tyhle akce zásadně odehrávají v pracovní době. No a že se jich převážně účastní zaměstnanci státu, to je samozřejmé. Zaměstnanci soukromých firem musí být v práci a vytvářejí tam hodnoty, ze kterých se pak ty veselé scénky platí.
Na poslední procházce to ale najednou bylo jiné. Sally se tvářila, že s ejí nechce, lehala si na cestu, vlekla se co tlapa tlapu mine, tvářila se jak boží umučení.
"Je na ni moc velké horko," usoudili jsme. Jenže jsme byli uprostřed okruhu a nemělo tedy smysl se vracet.
"Musíš to, Sally, ještě půl hodiny vydržet," tak zněl závěr.
Nakonec se od nás Sally odloudila a šla asi padesát metrů od nás. Nejdřív jsem si toho moc nevšímal, myslel jsem, že ji zaujalo něco poutavého, chcíplý krtek nebo tak něco, až po chvíli jsem si všiml... že jde po paralelní cestě.
No jo! Sally šla po cestě, kterou chodíme obvykle, kdežto tentokrát jsme šli jinou cestou. Zvířátka jak známo nemají ráda novoty a změny. Takže jsme se přesunuli na tu správnou cestu a Sally ožila a běžela před námi a vesele mávala ocasem.
Konečně jsem je přivedla k rozumu, zvěstovala vítězoslavně na všechny strany a les jí k tomu aplaudoval.