 |
Takže budeme mít na krku devětadevadesátou vládní krizi, tentokrát o rozdělení peněz mezi velké a malé obce. Předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové Petr Gazdík zatroubil do útoku. Není to překvapení, vždyť posílení rozpočtů menších obcí je jeden ze základních kamenů programu TOP 09 a Starostů.
Na tomto sporu je jeden sympatický moment. Netočí se kolem nesmyslů typu „kdo koho odposlouchával“ a „co kdo komu řekl“. Tady jde o peníze a to má být hlavní starost parlamentu – jak rozdělit společný koláč. Zatím hlavní starost byla, kolik se z koláče ukradne. To bychom měli mít na paměti i v souvislosti s aktuálním kolem kočkování. Kdyby se kupříkladu v Praze nekradlo an veřejných zakázkách, hlavní město by vystačilo s mnohem menším balíkem peněz.
Budeme jíst kobylky
Někdo si v Bruselu usmyslel, že v kobylkách je budoucnost. Takže až zašroubujeme do poslední objímky ve sklepě úsporku za 500 korun. S těmi kobylkami je mi to divné. Chápu, proč musíme svítit úsporkami, jsou drahé a na nařízeném odběru zbytečného zboží se vydělají miliardy. Ale proboha, copak má někdo továrnu na kobylky?
|
Ne každý pes je tak odvážný, jako byl Bart. Ten se nebál ničeho. Rachejtle? Ohněstrůjné experimenty mají na pejsky zdrcující vliv. Jakmile zaslechla ohňostroj, Iriska vyhledávala úkryt, nejlépe v pračce, v horším případě pod postelí. Bart skákal a chtěl rachejtle sežrat – jednou jsem vypouštěl rakety z balkónu a to byl jeden z nejštastnějších večerů života mého rotvajlera.
Takhle daleko Nora asi nedojde, i když... Včera tady ve Zvoli někdo vypouštěl rachejtle. Nora jenom zvedla hlavu a když viděla, že sedím u počítače a píšu, zase ji položila a podřimovala. Není to jenom dílo nátury, cvičíme ji v odvaze, říká se tomu socializace. Chodíme s ní mezi lidi, všude tam, kde je ruch. Už jsem tu vyprávěl, jak u Knéblů jeřábem stěhovali kameny a Nora pobíhala a pomáhala a snažila se vlézt pod zavěšené břemeno, což se nesmí, jak známo. Nebojí se pejsků, někdy popíšu její setkání s koněm. Zkrátka, je to sebevědomý, ale milý a nikoli drzý pejsek.
Jenom... Určitě čekáte nějaký háček. Zde je. Nechce chodit na procházku do lesa jenom se mnou. Jakmile jdeme ve třech, tedy já s Ljubou a s Norou, je vše v pořádku. Jenom se mnou nechce. Po domě a na zahradě ji má pořád v patách, ale venku... Zkusil jsem to se Sally. Půjčil jsem si Sally od sousedů, přivedl ji domů a to pak Nora vyběhla a pokračovali jsme... zase ve třech.
Po tomto výletu jsem opět udělal pokus vylákat Noru ven. Vida, léčba Sallinkou se osvědčila. Nora vyběhla, mazala po chodníku, za roh a pěkně deset metrů přede mnou už směrovala k ulicí k lesu. Zbýval poslední roh. Doběhla k němu a strnula. Nahrbila se, naježila se.
Co tam proboha je? Nosorožec? Krokodýl? Nora se přece nebojí ani osmdesátikilového boxera. Otočila se a pelášila domů, v oku děs. Doběhl jsem na roh, abych se podíval, co ji tak vyděsilo.
Ze školy tam cupitala desetiletá holčička s taškou na zádech.
Ano, děs se někdy ubírá cestou nevyzpytatelnou.
Noční setkání s krajně nebezpečným toulavým kotětem.