Problém ale je v tom, že v minulosti jsme už byli svědky pokusů tento neblahý stav změnit. Vždycky to skončilo tím, že do bídy upadli všichni. I naši dělníci jsou roztrpčeni tím, že lidé o dvě stě kilometrů (a dál) na západ vydělávají za stejnou práci dvakrát a víc peněz než oni. Za to ovšem mohou poděkovat těm nádherným uvědomělým revolucionářům, kteří zatáhli v roce 1948 republiku do komunistického područí.
Nicméně není možné mávnout rukou nad tím, co se odehrálo v ulicích metropolí minulou sobotu. Obecná nevůle je prostě fakt. Znechucení politikou narůstá. Má různé formy, například nezájem o veřejné věci - zkuste na internetu najít informace o středočeském sněmu ODS, což byla skutečně důležitá politická událost. Ale, paradoxně, tyhle neblahé nálady vynesly do takzvané vysoké politiky partu Víta Bárty, což je po zelených nejbizarnější sestava, která se v našem parlamentu zatím ocitla. Jen abychom na ně nevzpomínali jako na vzor serióznosti, rozumnosti a koncepčnosti. Lze si představit ještě mnohem horší eventuality.
Anarchistická ulice, což je pár set lidí bez podpory širší veřejnosti, viditelná jen mediálně, naši budoucnost neovlivní. Přímo neovlivní. O to se postarají jiní.
Obě dámy tedy uvedly svá štíhlá těla do pohybu a utvořily dynamický kruh s osou někde uprostřed žasnoucího lidského hloučku. Byl to pekelný kvap, občas ho přerušily a šly se napít. Nora byla tak vysílená, že z ní občas voda šla tlamou ven, ale Nora nedbala a v pronásledování pokračovala.
Tak jsme konstatovali, že je škoda, že nebydlíme blízko sebe. Vypustili bychom ten živý rotor na louku, rozložili kempovací křesílko, otevřeli knížku, odšpuntovali termosku s čajem...
Sny jsou nedosažitelné, tak i tento. Tak snad někdy na viděnou a na honěnou.
Jako žížnivé čáry