 |
Finanční ústava je skvělý náad, ale nesměla by ji navrhovat ODS a nesmělo by se to implementovat v Česku. Nejdříve ale ten pozitivní pohled. Česko nepodepsalo fiskální úmluvu a naprosto logicky na nás tedy padá podezření, že si nepřejeme rozumné hospodaření s vyrovnaným rozpočtem. Vláda by tedy stejně logicky měla udělat všechno proto, aby toto podezření rozptýlila. Finanční ústava předpokládá vytvoření závazného a přísného mechanismu, který by zamezil plýtvání nastavil brzdné procesy, jež by mu zabránily. Navíc, je to v zájmu i demokratické opozice, aby něco takového vzniklo. Pokud by opravdu byla nastavena pravidla typu "přes to nejede vlak", snadněji by se jí čelilo tlaku voličů. To snadněji je samozřejmě pojem relativní, protože odborářští bossové jsou příměji zainteresovaní na zvyšování příjmů, ber kde ber, bez ohledu na ekonomickou realitu, víc než politici levicového zaměření. Však taky stínový ministr financí za ČSSD Jan Mládek řekl, cituji podle Deníku.cz, že přijetí finanční ústavy „v zásadě podporuje“, protože tuto iniciativu považuje za součást evropského směřování ČR a ústava bude odpovídat evropské smlouvě o rozpočtové odpovědnosti, kterou ČSSD podporuje.
Pak ale nastupují ta "ale". V našich poměrech je nějaká "nezávislá rozpočtová rada" výsměch. Jsme v zemi, kde i pošta je řízena politicky a pro přijetí zákona o služebním poměru "není politická vůle", protože oranžoví stejně jako modří vnímají vysoké posty ve státní správě jako výnosné pašalíky pro svoje věrné. Úsměvná je i představa dvacetiprocentního strhávání příjmů v situaci, kdy by se finanční čára překročila. V současnosti probíhající soud s Bártou ukazuje, jak se "ústavní činitelé" chovají, když se jim sáhne na peníze - a nedělejme si iluze, že se to týká jen poslanců za Věci veřejné, ti jsou jenom hloupější než jiní, protože se nechali nachytat a ještě to rozmazávají u soudu.
Přes všechna ale má ten projekt jádro správné a pravdu má premiér Nečas, že jeho havárie by měla neblahé následky.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
|
Seděli jsme u snídaně. Já s Ljubou u stolu, Nora ve svém dedikovaném křesílku. My obličejem k francouzským dveřím, Nora zády. Sedíme a pijeme čaj a najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u bonsaisované borovičky mourovatý kocour a jal se soustředěně močiti.
Oba jsme s Ljubou vyskočili a Nora vyletěla z křesílka, jako by jí pod zadkem odpálili petardu. Vrhli jsme se s Ljubou ke dveřím, abychom je otevřeli a Nora aby smělce prohnala a poučila ho, že se na naší japonské zahradě nečurá.
Tedy, vrhli. Ano, vrhli jsme se, ovšem Nora má jiné představy o tom, co je to vrhnout se. Skočila ke dveřím, ovšem tam jsme jí překáželi my dva, neohrabaní člobrdové. Takže se rozhodla to vzít přímou cestou. Skrz políčko orchidejí, skrz dvojitě zasklené okno, rovnou na zahradu.
Okno vydrželo, neprasklo. Nestalo se nikomu nic. Ani kocourovi, ani orchidejím, ani Noře. Nevím, jaké si z toho kdo vzal poučení a hlavně by mě zajímal kocourův pohled na věc.
Možná že se někde počural smíchy, když si vzpomněl na ten výjev, který zahlédl svým bystrým okem v posledním zlomku vteřiny, než prchl.