 |
Kdo poslouchal na Radiožurnálu vystoupení ostravského primátora Petra Kajnara, jistě byl zvědavý, jak bude reagovat na situaci,jak se vyvinula kolem deportace obyvatel z vybydlených cikánských domů v lokalitě Přednádraží v Ostravě-Přívozu. Nevím jak na koho, na mě pan primátor dělal dojem člověka, který nebyl právě ve stavu střízlivém, rozhodně neměl světlou chvilku, pokud není rovnou slabomyslný. Buď jak buď, nedá se předpokládat, že je to člověk, který je k případu schopen nějak pozitivně přispět.Ten případ je momentálně vcelku bezvýznamný. Podle všech dostupných informací jde o klasicky vybydlený dům, kde nefunguje kanalizace, je třeba ho asanovat, nejlépe zbořit, takže radnice rozhodla, že "podle platných zákonů a předpisů" obyvatele přestěhuje jinam. Jenže pan primátor jaksi nechápe, že jde o lidi a třebaže jsou to lidi s jiným žebříčkem hodnot a třebaže ve většině podle informací dostupných z médií předmětné příbytky zničili, tedy lidově vybydleli, pořád jsou to lidé.
No jakožto lidé budí emoce u jiných lidí s startují politické procesy a generují zájem médií a z ucpané kanalizační stoupačky, kterou by bylo možno dát opravit za pár desítek tisíc se vyvine kauza, která bude otřásat médii a vytvoří se klasická mediální bublina.
Bylo by to komické, kdyby to všechno nakonec těm cikánům neublížilo.
Celý slavný ostravský primátor nakonec nebude mít gule na to, aby povolal armádu a cikány z vybydlených baráků vystěhoval pod ozbrojenou eskortou. Veřejné čtení "usnesení o rozhodnutí" může figurovat leda v nějaké divadelní grotesce. Jsme na začátku tyátru, kde se teď budou prezentovat veličiny a primadony veřejného života. A cikány to utvrdí ve vědomí, že nejlíp je co nejhlasitěji křičet. Tak dopadne silácká akce ostravského magistrátu.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
|
Z Březovské ulice vede k lesu cesta mezi poli. Je značená i v katastrálním plánu. No a jednou ročně nastane orba a páni oralové cestu zaorají. Tentokrát to udělali jenom z půlky, nevěřím svému oku, rozorali jenom tu část, která vede podíl lesa až dozadu, jaksi opravdu do lesa.
Když se to stalo poprvé po našem přestěhování, žasl jsem , zuřil jsem, prskal jsem. Zkušení místní mě uklidňovali:
“To je tu každý rok. Zvyknete si.“
Nějak jsem odmítal přistoupit na tezi, že když je něco každý rok, má to tak být a je třb si zvyknout. Teď už jsme taky místní a zvykl jsem si.
Samozřejmě lidi chodí k lesu dál a kodrcají po hroudách a časem vznikne nová cesta a lidé zapomenou na incident s oraly. Až do příštího orání, kdy výsledek jejich vydupávání přijde vniveč. Zatím to řeším tak, že záměrně prošlapávám. Jdu s Norou od lesa a skáču po vrcholcích brázd. Snažím se navázat na práci předchůdců. Ve směru od lesa, tam už vznikla docela zřetelná cestička. Ale zřetelnost se vytrácí a v místech, kde by měla navázat na zachovalou část cesty, už jsou jenom hroudy. Jak je to fyzikálně a technicky možné? To se ti lié, mí předchůdci, vypařili? Cestou zhubli, takže tlak jejich nohou polevil? Nebo se dokonce v půlce vrátili?
Nevím. Mám na rozřešení záhad tak dva, tři měsíce. Potom vznikne nová cesta a bude to jedno.
