V centru pozornosti je volební debakl ODS. Reakce Petra Nečase byla nevyhnutelná, přirozeně že musel výsledek shodit na objektivní příčiny, tedy na nutnou neoblibu vlády konající reformy. Místopředsedkyně strany Miroslava Němcová udeřila skoro hřebíček na hlavičku. Jasně dala najevo, že jednu z příčin neúspěchu vidí v rebelii poslanců ODS, kteří se v předvečer voleb výrazně postavili proti vlastní stranické politice.
Ale ani to není úplný pohled. Během víkendu sílily hlasy, že ODS nepyká za reformy, ale za to, že se efektivně nedokázala postavit proti pravým příčinám nenálady v zemi. Za ni nemohou média, jak to tvrdí Hrad. Jen si shrňme výsledky práce vlády, vedené Petrem Nečasem, jak jsou poznamenané nekompetentností a zastíněné podezřením z nekalosti. A podívejme se, jaké vrstvy obyvatelstva se naštvaly.
Sociální dávky a problém s sKartou, monumentální průšvih, všeobecná naštvanost.
Zdravotnictví, každý jsme někdy nemocní; aféra IZIP se tak či onak dotýká každého.
Zdaleka ne každá rodina má maturanta, ale takových rodin není zas tak málo, aféra se státní maturitou je skandální a pobuřující.
Penzijní reforma zasahuje každého, nepodařilo se však přesvědčit obyvatelstvo, že finanční stabilitu na příštích padesát let zajistí stát, který nedokáže řešit elementární problémy svého fungování bez skandálů a korupce.
Církevní restituce přišly na přetřes v tu nejméně vhodnou chvíli, a navíc, státu se nepodařilo přesvědčit veřejnost, že opravdu dojde k odluce státu od církve a že se budou církve samofinancovat ze svého majetku.
Vedle toho jsou aféry s vojenskými letadly a obrněnci nepodstatná maličkost.
Ovšem to hluboké a všeobjímající, to je nedůvěra ve vůdčí politické strany, jak ODS tak ČSSD. Občanští demokraté mají teď šanci po výprasku si udělat pořádek ve vlastní straně a zbavit ji mafiánských vlivů. Vhodnou platformou je nadcházející kongres strany. Volání po očistě bylo přes víkend jasně slyšet. Ovšem je provázeno nevírou, že je toho trato rozvrácená strana schopna.
Jestliže totiž je financování ODS a ČSSD závislé na korupčních zdrojích, pak je každá naděje na nápravu lichá.
Byla mlha, nicméně nemyslím, že sehrála podstatnou roli v historii naší pouti. Byli jsme vybaveni mapoui a navíc jsem v iPhonu měl aplikaci Mapy.cz. Bez potíží jsme vystoupali do Klínce a zde volili z nabídky cest jednu, která nejvíce odpovídala radám mapy. Asi po čtyřiceti minutách jsme dorazili ke skupině chat a tam narazili na pána, který cosi kutil u vrátek. Tedy, kutil: na trakaři vyvážel na modro natřenou ledničku. Snad k opravě, snad na výstavu nebo určenou k odvozu do sběrného dvora. Ochotně nám poradil cestu do Trnové: k dubu, pak ke křížku a na koňskou farmu a budeme tam.
Putovali jsme dál, až jsme dorazili k vesnici, aniž jsme spatřili dub, křížek nebo koňskou farmu. Nakonec se objevila živá duše.
“Prosím vás, kudy se jde do Měchenic?“
Živá duše pravila:
“Nejdřív musíte do Trnové a tram po modré značce dva kilometry a jste v Měchenicích. „
“Tohle není Trnová?“
“Kdepak, tady je Klínec!“
Kruhem jsme se vrátili do vsi, odkud jsme vyšli!
Čímž se dostávám k jádru věci.
Hned jsem si uvědomil, že se mi ten směr, jak ho určoval Jirka s Pepou, nezdál. Taky Ljuba se ke mně připojila.
“Připadalo mi to nějaké divné,“ podotkla.
“Říkala jsem si, že ten dub, co jsme ho viděli za plotem, asi není ten správný dub,“ mínila Věra.
“Mě připadalo, že jdem moc doleva, ale nechtěl jsem Jirkovi do toho kecat, když on měl v ruce tu mapu,“ mínil Pepa.
“Být tam sám, tak jsem to točil doprava, ale Pepa se tvářil, že tu správnou cestu zná,“ komentoval Jirka.
Všech šest jsme měli pochybnosti a všichni jsme šli blbě.
Na cestě ze zastávky Klínec na zastávku Měchenice.
V tom je to podobenství: v životě to je přesně taky tak. A pointa?
Když jsme si pak o tři hodiny později pochutnávali na grilovaném masíčku, shodli jsme se, že za to může ten dědek, co nám radil. Věřte někomu s namodro natřenou ledničkou!
Dospěli jsme k viníkovi. I to je podobenství.