 |
Financováním politických stran v Česku se zabývá protikorupční agentura při Radě Evropy. V Česku funguje parlamentní komise a ta právě v těchto dnech posuzuje loňské financování politických stran. Žádný nezávislý orgán stranám pod pokličku nahlížet nebude. Nečasova vláda zamázla návrh na jeho zřízení letos v lednu. Můžeme se tedy spokojit s pečlivostí a důsledností stávajícího parlamentního orgánu. Včera se nechal slyšet jeho představitel v rozhlase. Parlamentní komise mimo jiné zkoumá totožnost sponsorů. A představte si, kázal tento muž posluchačstvu, že se sociálním demokratům nepodařilo určit totožnost dárce, který straně věnoval pět korun. Takže těch pět korun bylo převedeno do státního rozpočtu.
Tohle není skeč z divadla Járy Cimrmana. To je takřka doslovná citace rozhlasového zpravodajství.
Nicméně se nechovejme jako novinářské hyeny. Petr Nečas poukázal na to, že jeho vláda je první vládou, která se průhledností hospodaření stran vážně zabývá. Podle něho je další orgán jen zvýšení výdajů a byrokracie. Lepší cestou je veřejná kontrola.
To je bezesporu pravda. Legislativní rada vlády doporučila kabinetu ke schválení novelu zákona o politických stranách. Podle nového zákona by strany směly používat ke svému financování jen veřejně kontrolovatelný účet.
Blíží se nové parlamentní volby. Právě při nich jsme svědky tance miliónů, které se pak záhadně vypaří. Dosavadní zkušenosti bohužel vedou ke skepsi a k odhadu, že skutečné peněžní toky povedou jinudy a že výsledkem bude zase jenom fraška, jako je ta pětikoruna vrácená do státního rozpočtu.
|
|
Vypěstovali jsme si odhad, kam se vejdeme s autem a kudy už neprojedeme. Někdy mě to až překvapuje a říkám si, co to asi v očích a mozku je za jakýsi radar či co, že to dokážeme odhadnout. A to, prosím, nejsem specialista na provoz v garáži!
Čímž se dostávám k situaci. Včera jsem vyzvedával vnučku Dominiku ve školce. Před školkou - je to v malé uličce – byla dosti neladná skrumáž aut. No a koukám, jede dáma ve velkém offroadu a hodlá projet jakýmsi esíčkem mezi třemi auty. No a já, nevyléčitelný všetečka, jsem jí začal ukazovat, jak má točit volantem, aby projela.
Byl jsem si stoprocentně jist, že se to podaří. Mám přece radar v oku. Ona musí projet. Jenže jak tak jela, centimetr po centimetru, to její auto se záhadně zvětšovalo a mezera stejně záhadně zmenšovala.
Napadlo mě, že ji donaviguju do situace, kdy zabředne – a nepůjde s tím nic dělat, nebude možné vycouvat!
Bylo to opravdu o vlas, na levé i pravé straně. Papírek by se tam nevsunul. Ale ke kontaktu nedošlo a tím pádem jsem se stal princem zachráncem, v bílém brnění s plavými vlajícími vlasy.
No, a teď fakt strašně kecám...