Čím to je?
Prahou prošuměly oslavy 5. května a hluboce za okrajem veřejného zájmu zajiskřily ideologické šarvátky. Jak to bylo s povstáním a jestli jsme byli osvobozeni nebo nebyli a zdali nás víc osvobodili Rusové nebo Američané a když víc Rusové, tak nás pak zatáhli do svého Gulagu, kdežto Američané se na nás vybodli a z Gulagu vytáhnout nepomohli.

Čím to je, že ta druhá světová válka pořád žije a její důsledky jsou výsostně důležité politikum? Brzy to bude, bože můj, sedmdesátí let, co ta prokletá válka skončila. Copak někdo vzpomíná na první světovou válku? Napřesrok to bude sto let, co vypukla. Následky měla obludné, dodnes platné a osudové. Zničila Evropu, podřízla její životní elán, rozbila čtyři pilíře její stability, padlo císařství ruské, německé, rakouské a otomanské. Vše špatné, co následovalo, má příčiny v první světové válce a jejím vyústění. Přesto první světová nikoho nezajímá a stále se pitváme ve válce druhé.

Není to proto, že je čerstvější. V roce – dejme tomu – 1986 – to bylo zrovna tak 68 let od konce první světové války, jako je dnes od druhé. Ano, u nás se v roce 1986 svobodně diskutovat o minulosti nesmělo. Ale zuřily snad tehdy v demokratickém Německu nebo ve Francii nebo v Itálii takové spory o vyznění světového konfliktu?

To je těžko zmapovatelné. Nicméně vezměme to z jiného konce, dejme tomu konzumního. Filmy se točí o tom co lidi zajímá. O první světové válce se v podstatě netočí nic, leda snad občas nějaký ten letadýlkový film o stíhačkách. Zásadní filmy o druhé světové válce se točí pořád.

Nenabízím vysvětlení, ani hypotetické. Neznám je. Jen si všímám, že to tak je a že se to promítá do současné politiky. Miloše Zemana posadil za prezidentský stůl Václav Klaus se svou rodinou, když vyděsili voliče sudetským strašákem. Čím to je, že se jim nikdo nevysmál, proč sem tahají starou veteš? A čím to je, že i po osmašedesáti lety nám vrtá hlavou, zdali povstání vedlo ke svobodě nebo k dalšímu otroctví pod barvami stejnými, jenom jinak zkříženými instrumenty? Nabitý program
Začalo to už v pátek. Holčička Sára odnaproti slavila čtvrté narozeniny a byli jsme se tam navečer s Dominikou a Norou podívat. Na Noru tu byla opravdu přesila. Dětiček tam byl nezjistitelný počet, statistickou metodou jsem dospěl k počtu osmi plus mínus. Pejskové byli snadněji spočítatelní, byla tu Sally, pak leonberger velký jak piáno a pak tedy Nora. Nora to vše vnímala klidně a dobromyslně a to je, jak jistě uznáte, na jednoho pejska dost slušný výkon při počtu dětiček plus mínus osmi.

V sobotu jsem pak stavěl s Dominkou na zahradě domeček a v neděli odpoledne byl hotový. Pozvali jsme Sáru a jejího brášku Davídka, aby stavbu zkolaudovali. No a Noru příchod dětiček vyděsil, nejdřív štěkala a pak zalezla do svého nejtajnějšího úkrytu, mezi dřevník a popelnici.

Nevyzpytatelné jsou zákruty psí psychiky neboli psíchyky... Snad že to byl vpád do jejího teritoria? Anebo výsledek kalkulu, že když to bylo TAM, tak si říkala: jen ať to tu šklebouni zbourají, můj dům to není, kdežto tentokrát se devastační oddíl dostavil do JEJÍHO domu?

Podceňovala moji schopnost dům ochránit. Když pak šklebouni přišli a že prý „můžeme si jít hrát dovnitř?“, odpověď zněla přísně herodesovsky: „hrajte si venku!“ My s Norou víme svý.