 |
Větší bere, a tak se v době povodní málokdo zajímá o verdikt ústavního soudu ve věci církevních restitucí. Ústavní soud, tato třetí komora parlamentu, odmítl námitky podané politickou levicí a v dikci zákona změnil jediné slovo. Paradoxní je, že je to slovo spravedlivý.
Význam této změny zhodnotí právníci a hlavně, zhodnotí ji praxe. V paragrafu pět se v odstavci (i) psalo, že majetkovou křivdou bylo, cituji, "znárodnění anebo vyvlastnění vykonané v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo bez vyplacení spravedlivé náhrady". To slovo "spravedlivé" vypadlo. Jako laik si myslím, že je to důležité i nedůležité. Kdyby tedy tehdejší komunistický stát katolíkům sebral, dejme tomu, maštal s koňmi, a jako náhradu by jim dal pětikorunu, neměli by teď nárok se o tu maštal přihlásit, protože vypadlo slovo "spravedlivý". Náhrada to byla, ale neúměrná hodnotě, tudíž nespravedlivá. V praxi ovšem to nebude asi hrát roli, protože stát si tehdy nelámal hlavu ani s pětikorunami náhrady.
Všechny smlouvy tedy mohou běžet tak, jak byly nastaveny. Předpokládám, a opakuji, co jsem zde psal už mnohokrát, že žádná z obdařených církví na restitucích nezbohatne a nepostaví se na vlastní nohy. O majetek je připraví šizuňkové, kteří celou akci v parlamentu prolobbovali. Dále pak nepředpokládám, že dojde k tomu, co se nám troubilo, že církve budou samostatné na státu, nebudou jím podporovány a budou žít z vlastního majetku. Nebudou žít z vlastního, nadále je bude podporovat státní rozpočet a majetek někdo ukradne.
Nebudou žít z vlastního už proto, že kdo si jednou zvykl žít ze státního, nikdy se nenaučí stát na vlastních nohách a starat se o sebe.
Jeden ze sloganů, který církevní restituce prosadil, zněl, že "co bylo ukradeno, musí být vráceno". To je správná myšlenka. Jak ale to, že do restitucí nespadal majetek akciových společností? Logicky to chápu, že by to bylo administrativně nerealizovatelné, ale taky to bylo ukradeno a nebylo vráceno, naopak, bylo zničeno a uvedeno do mizérie. Jenže kdyby – nějak – došlo k restitucím akciových společností (vím, že je to nemožné), soukromníci by se nenechali tak snadno oškubat, jako teď budeme svědky s církevním majetkem.
Na každou vrácenou maštal se už třesou nenasytné světské ruce.
|
|
Zažila to Ljuba, je to její historka. Potřebovala nutně odjet do Zbraslavi. Ta leží – podotýkám pro čtenáře neznalé okolopražské topografie – na břehu Vltavy, kousek od soutoku s Berounkou, tedy na místě zásadně ohroženém a postiženém povodněmi, rozkládá se tu teď temné hnědé jezero. Musela projet Břežanským údolím. To spoje Břežany se Zbraslaví, je to hluboký zářez do zalesněných strání. Ty jsou podmáčené a stromy padají a zatarasují silnici. Projela , naštěstí jela mým Subaru, přičemž Subaru je „jediný pořádný auto“, jak známo a tou spouští projelo. Jela vyřídit důležitou věc do banky na náměstí. Kdyby ji nevyřídila, stálo by nás to dost peněz. Pobočku zavírali, čekali jenom na ni. Na náměstí chaos a tak ve spěchu Ljuba zastavila v protisměru.
A ejhle se vyloupl městský strážník a jal se jí pérovat. V téhle situaci, kdy řeka vystupuje z břehů, chlap bez kouska soudnosti péruje řidičku kvůli prkotině. Zaplatila mu pokutu a on pak s neúprosnou pomalostí vypisoval dvacet minut svoje lejstra. Marně mu vysvětlovala, že na ni čeká bankovní pobočka, která chce zavřít a že během deseti, patnácti minut zavřou Břežanské údolí (což se stalo) a ona se nebude moci vrátit domů.
Dál velebně celebroval mši své důležitosti, Titán uprostřed vzdutých živlů.