Lubomír Zaorálek v televizi pojednal o rozkladu našeho politického systému. Jeho teze jsou nepochybně zajímavé a jeho vstřícnost vůči lidovcům jako žádoucím eventuálním koaličním partnerům sociální demokracie je rozumná a tudíž vítaná. Partnerem mu byl v televizi lidovecký předseda Pavel Bělobrádek a jeho apel na konsensus v politice je též třeba vítat.

Přesto se zdá, že teze o politickém systému v troskách je mírně řečeno přehnaná. Respektive: něco je systémově v nepořádku, o tom není pochyb, otázka ale je, zdali je to systém. Máme demokratické zřízení postavené na ústavě definující rozdělení moci. Při každém zádrhelu se v průběhu uplynulých dvaceti let ozývaly hlasy navrhující ústavní změny, změny systému. Naštěstí ty návrhy obvykle padly pod stůl, prošla ovšem přímá volba prezidenta se svými devastujícími důsledky – ovšem, zase: není to zhroucení systému. Systém se pouze změnil a nadále bude jiný, nicméně pořád je ústavní a pořád je demokratický.

Co ovšem je v troskách, to jsou politické strany. Očividné je to na Občanských demokratech, ale Zaorálkova rodná strana je na tom možná ještě hůř. Co je lepší, nemít žádného předsedu, nebo mít dva až tři, přičemž ten třetí je prezident a pase pro svoji potřebu osobní stranu nýmandů? Důvodů je jistě mnoho. Jan Zahradil, jedna z mála výrazných postav současné ODS, opakovaně a otevřeně poukazuje na propojení strany s podnikatelskou sférou napojenou na státní peníze. To samozřejmě platí o ČSSD taky, jenom to nebylo tolik vidět v době, kdy byla v opozici – ale naplno to jede v krajích, které má všechny pod kontrolou.

Systém se mění, principiálně však narušený není. Vzpamatovat se musí politické strany, ty jsou státotvornou silou zastupitelské demokracie. A jiný typ demokracie než je ta zastupitelská možná funguje v brožurkách věrozvěstů, v praxi ho ale nikdo nikde neviděl. Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Radovánky skončily, takže - do práce!
Když napíšu „do práce“, znamená to, že se vracím k práci na románu. Píšu ho už tři roky (nebo jak vlastně dlouho, už sám nevím) a jmenuje se Tajemství pěti světadílů. Steampunkový epos o pěti dílech ve dvou knihách na vernovské motivy, objeví se tam aspoň ve zmínce každá verneovka s cyklu Podivuhodných cest.

Mám už toho napsaných nějakých osm set stran, přes léto jsem si udělal pauzu, abych dovymyslel, o čem to vlastně je – a zadařilo se a už to vím! Musím to ale drobátko přepsat a do toho se pouštím dnes.

Ale proč o tom píšu na tomto místě, kde se objevují texty více méně podgerovského typu?

Protože... inu, Podger... Včera jsem zapojoval dráty na lustru, jeden drát jsem zkoušel oholit, izolace byla potvora zatvrdlá, pochopitelně nemám elektrikářské oholovací kleštičky, dělal jsem to takovým tím žiletkově ostrým knejpem a šmik, fik, knejp byl v prstu. No jo, ale já píšu třemi prsty: ukazovákem a prostředníkem na pravé ruce a ukazovákem na levém. Tak jsem se to naučil v devíti letech na maminčině psacím stroji Mercedes No 5 a zůstalo mi to a odhaduju, že se to jinak už nenaučím. Všechno co jsem kdy napsal a není toho málo napsaly ty tři prsty. No a já se do jednoho fiknul, přišel jsem o třetinu výkonu!

Hm... Teď přeháním. Tenhle text jsem napsal třemi, nikoli dvěma prsty. A na klapkách na levé straně klávesnice nejsou krvavé šlápoty. Takže, fik nefik, nadále volám „do práce“!