 |
Ďábel se skrývá v detailech, jak známo, a na to je třeba myslet při posuzování nové vlny debat kolem služebního zákona. To, co je třeba si přáti, je takový služební zákon, který by stanovil jasná pravidla pro obsazování vedoucích postů ve státní správě a jejich odměňování. Zatím panují pravidla stanovená za vlády Ludvíka XVI., jež končila, jak známo, gilotinizací hlavních aktérů. Podle těchto monarchických pravidel se vysoké státní úřady a státem vlastněné podniky mění v pašalíky rozdílené odměnou za loajalitu a honorované podle míry drzosti a nestoudnosti honorovaného.
Není náhoda, že se zákon o státní službě z roku 2002 nikdy nedostal do praxe – a je to jeden ze silných důvodů takzvané blbé nálady, což je náš politický terminus technicus. Je to vinou dlouhodobě organizované sabotáže a ta podle všeho pokračuje, přestože se vyskytl podivuhodný důvod, proč by zákon měl přece jen přejít do praxe.
Občané zvolili předáka, který má problém s lustračním osvědčením. To jsou ty paradoxy, tento citát z Havlovy hry platí trvale. Volič zvolil jaksi nevhodně, ale volba platí. Co s tím? Východiskem z nouze má být upravený zákon o státní službě.
Předchozí režim seděl na ruských bajonetech.
Náš režim pluje na pěně legislativního chaosu.
|
Šel jsem se podívat, na koho to Nora štěká. Máme nízký plot. Žádná hlava nevyčnívala. Že by nějaké dítě? Nahlédl jsem přes branku a uviděl spokojeného a očividně zatoulaného pejska, bez obojku bos. Asi někde proklouzl nedovřenými vraty. všechny pejsky v okolí znám, nebyl to nikdo zdejší.
Díval se na mne nahoru s důvěrou. Já bych u tebe bydlel, člověče, kdybys mě pustil?
Jenže to nejde, kamaráde. Je obsazeno. Slyšíš? Haf, haf!
|