 |
Ministr zahraničí Zaorálek seznámil veřejnost s vládním stanoviskem k situaci na Ukrajině. Republika – jeho slovy – neuznává Janukovyče jako legitimního představitele Ukrajiny a dále řekl, že se na Ukrajině porušily elementární zásady. Praha chápe rozhodnutí parlamentu Janukovyče sesadit.
Legitimita je složitý pojem. Janukovyč bez nejmenší pochyby ztratil oprávnění a schopnost vykonávat prezidentský úřad. Což ovšem není totéž jako legitimita. Dlouho trvalo, než Spojenci za války uznali Benešovu legitimitu. Ve Francii spory o legitimitu akce generála de Gaulla trvaly dvacet let. Jen znalec ukrajinské ústavy může potvrdit nebo vyvrátit, zda má parlament právo sesadit prezidenta a pokud ano, za jakých podmínek.
Nicméně pozice vyjádřená Zaorálkem je jasná, on je ministr zahraničí a vyjadřuje postoj naší vlády. Postupuje ve shodě s Visegrádskou čtyřkou. To je závažný i závazný krok. Visegrádská čtyřka by mohla v této krizi osvědčit svůj význam i svoji roli v rámci Unie. To by mělo důsledky i pro další situace, které nestanou a budou celoevropského významu. Zaorálek podpořil územní celistvost Ukrajiny a celá diplomatická sestava čtyřky míří na Krym. I to je rozumné a koncepční rozhodnutí.
Pro Zaorálka je to významné rozhodnutí. Až dosud platil za proruského patolízala, přičemž Rusko, podle posledních zpráv, přivinulo Janukovyče na svoji hruď, na hranicích s Ukrajinou haraší zbraněmi a přesunováním obrněnců na Krymu šťourá do vosího hnízda. Janukovyče přestaly uznávat i USA. Zaorálek se tedy ocitl na jiné straně plotu, než jsme ho byli zvyklí vnímat.
Nedělejme závěry, zatím to vypadá jako hra podle vlastního, nikoli ruského partesu.
|
Když porovnám Noru v jejím štěněcím věku před dvěma a půl lety a Gari, pak vychází Gari jako odvážnější pejsek. Nebojí se štěkotu ovčandy Ketty a když začne štěkat sousedovic Sid, jde nevšímavě kolem. Holčiček s taškami na zádech se nebojí a koloběžku nepokládá za smrtonosnou zbraň na sebe namířenou. Včera poprvé projevila cosi jako bázeň.
V lese jsme potkali ne jednoho, ale rovnou tři německé ovčáky. Jejich pán je měl perfektně vycvičené. Když nás uviděl, poručil jim a oni si lehli vedle sebe, tělo na tělo, trochu vypadali jako trojhlavý pes Kerberos. Nora je opatrně obešla, kdežto Gari zůstala na cestě a vyjeveně na ně hleděla. Byli divní.
Nakonec se přemohla a prošla kolem nich, jenže po sto metrech ji čekalo další překvapení. Potkali jsme pána s dětským kočárkem. Kočárky se vyskytují u nás ve Šmoulově často, nezřídka je tlačí maminky s kolečkovými bruslemi na nohou. Ale tohle byl okočárkovaný pán v hlubokém lese. Divný.
A divného se bojíme, pokud jsme štěňátko.