 |
Na tiskové konferenci v Rostově na Donu promluvil vyhnaný ukrajinský prezident Janukovyč. Promarnil poslední šanci – snad, za určitých okolností – účastnit se legitimní ukrajinské politiky. Papouškoval ruské propagandistické žvásty o fašistech v Kyjevě a jasně dal najevo, že se stal Putinovou loutkou. Tedy, stvrdil to bezvýhradně. Nicméně určité pasáže z jeho projevu stojí za pozornost.
Janukovyč trvá na tom, že je nadále prezidentem a že ho nikdo nezbavil úřadu legitimním způsobem. Připomeňme náš český spor o policejní prezidenty. Třebaže je to spor významem nesrovnatelný, princip zůstává. Jde v obou případech o úřad i se silovými důsledky. U nás jsme velmi pečlivě řešili, na čí straně je právo. Janukovyčovi právníci, pravděpodobně Putinovi experti, hodlají vznést žalobu ve Spojených státech. Pak půjde legrace stranou, americký právní systém je nezávislý a politické ohledy nebere. A bude velmi pečlivě řešit, na čí straně je právo, protože půjde o legitimitu amerického angažmá v té věci.
Opora v ústavě a v zákonech obecně, to je slabé místo ukrajinské opozice. Odvržením dohod z 21. února, založených na konsensu vnějších mocností, překročila Rubikon a důsledky jsou fatální. Dala signál, že je dovoleno vše, a začaly si dovolovat i síly mimo její vliv, síly na východním břehu Dněpru. Státní stroj se rozložil. Chystané referendum na Krymu je svou zmatečností groteskní, nicméně i to je důsledek odvržení respektu k dohodě. Nyní je opravdu dovoleno vše, i referendum s otázkou, která má minimálně dva, spíše ale více variant odpovědí.
Je šílenství uzavírat asociační dohodu se státem, který je ve stavu ústavního rozkladu. Zdánlivě o mnoho nejde, ale je to vložení prstů do mandlu. Unie je tam pořád ještě nevložila, ale než tak učiní, měla by si položit dvě otázky: má vojáky, aby konflikt řešili? Má peníze, aby vytáhla Ukrajinu z bažiny? Sympatie jsou zřejmé, liberální Evropa si těžko porozumí s Putinovým samoděržavím. V politice ale jde víc o poměr sil, vojenských i finančních. A zde tahá Evropa za kratičký konec provazu.
|
O přátelství Nory a Sally nelze pochybovat. Sally je stará známost. Ostatně, se Sally jsem chodil na procházku dřív než s Norou – chodili jsme s ní v tom období po smrti Irisky, než jsme si pořídili Noru. Nora a teď samozřejmě i Gari chodí k sousedům jako domů. Otevřu vrátka (vzájemně máme klíče), Nora a Gari vběhnou dovnitř, Sally se vykolébá ven, já musím naše psice heverovat ven a pak se jde na procházku ve třech.
Tolik k pochopení situace a vztahů.
No a včera, po procházce nastala fáze mytí tlapek v garáži a Sally nakoukla dovnitř. Gari se jen přívětivě tlemila, ale Nora hned udělala „vrrr...“ Tohle je moje a přátelství se nevztahuje na území garáže.