My a Čína
Ministr zahraničí Zaorálek přestane adorovat ryzí demokraty z Majdanu polévající policisty benzínem a pojede žehlit vztahy Prahy a Pekingu rovnou v Číně. Je otázka, zdali je nutné je žehlit a zdali si druhá největší světová ekonomická mocnost všímá, že na žižkovské radnici vyvěšují tibetskou vlajku. Praha přestane Peking kritizovat a oficiální místa tedy hodí agendu lidských práv pod stůl. Jak se bude stavět k ruské agresivitě?
Tyto dvě kauzy mají styčné body. Rusko je totalita a Čína je totalitní stát. Rozdíl mezi nimi je v produktivitě. Rusko nevyrábí kromě zbraní a chlastu nic, co by mohlo někoho na světě zaujmout a obchoduje jen se svou podstatou, tedy surovinami, najmě ropou a plynem. Čína vyrábí všechno, co kdo kde na světě potřebuje, začíná už produkovat špičkové výrobky doma vyvinuté, tedy nikoli okopírované. Tibet bez nejmenších pochyb surově anektovala proti všem zásadám mezinárodního práva. Stalo se to v době, kdy byla nastavena jiná kritéria posuzování práva než - dejme tomu - v první půlce devatenáctého století, kdy tehdejší Spojené státy urvaly Mexiku to, co je dnes Nové Mexiko.
Co je asi opravdu podstatné je to, jak prospívá ruská totalita a čínská totalita svým občanům či prostě obyvatelstvu. Rusko je na tom bídně a bude na tom hůř, až se pustí do válečného dobrodružství a vyhraje správu nad východem Ukrajiny, tedy velkou částí doposud největšího evropského státu. Naproti tomu obyvatelé totalitní Číny prožívají údobí blahobytu, jaký v jejich zemi ještě nikdy v dějinách nebyl.
Toto jsou úvahy nesouvisejí přímo s otázkou, zdali má Česká republika oficiálně odstoupit od agendy lidských práv. Z hlediska vyššího principu mravního určitě nikoli. Z hlediska praktického principu je důležitější rostoucí agresivita Ruska, nás postoj k rostoucí agresivitě Ruska a rostoucí vliv páté kolony u nás. V této souvislosti je třeba bedlivě sledovat činnost Institutu Václava Klause, který se stává hlásnou troubou putinovské ideologie. Jeho činnost je pro naši svobodu mnohem nebezpečnější, než Zaorálkova cesta do totalitní Číny.
Naštěstí mám v té věci už zkušenost, jelikož to není první srnčí noha v našem lese objevená psíky. Vyvěsil jsem nohu na strom, do rozvětvení mimo dosah. To se stalo předevčírem, psíci teď chodí kontrolovat, zdali se ten strom nezmenšil nebo nepodetnul. Potkal jsem kolegu pejskatele. Varoval mě:
“On nás Leošek naše nahoře na stromě srnčí nohu! Tak si dejte na ty svoje ďáblíky pozor.“
Nejraději bych způsobil zázrak, aby se noha připojila k původnímu majiteli a odběhla. Nepodařilo se mi to, ani když jsem zkřížil prsty a zaříkával „čarovalo kuře, aby bylo dobře“. Mohu vsadit cokoli proti čemukoli, že se pejskové dočkají a pazneht spadne a oni se ho zmocní. Pak půjde o to jim ho zase sebrat a pověsit na strom.
Věčný je koloběh života.