všechny sporné strany už překročily svůj Rubikon. Každá z nich má na svědomí činy neslučitelné s právním řádem a jejich jediná naděje je totální vítězství, přičemž historii i rozsudky píší vítězové. Debata o tom, kdo to zavinil, je málo účelná. Vliv na další vývoj nemá z vnějšku nikdo. Z tohoto úhlu pohledu je Zaorálkovo prohlášení správné, bezzubé, bezkoncepční.
Ukrajina jako státní systém je v rozkladu se všemi důsledky, které z toho vzejdou pro ni samotnou i pro všechny zúčastněné. V současné chvíli to dokonce paradoxně vypadá, že nejvíc prohrál Putin, kterému se hroutí vize ustavení jakési vzdoro – EU, jakéhosi Euroazijského svazu. Svým brutálním postupem vyděsil zájemce a postavil proti sobě i běloruského Lukašenka, který byl až dosud pokládán za jeho loutku. Tento aspekt je zřejmě nejdůležitější v současném vývoji. Na stanovisku EU nezáleží, protože není žádné. Americké sankce jsou komické. Lamentování je zbytečné. Z oparu krize se rýsuje jedna jediná vize: pokud chce Putin coby vůdce ekonomicky neúspěšné, chudé a v podstatě zoufalé země uskutečnit svůj velikášský sen o obnově Sovětského svazu, musí ty okolní země dobýt silou.
A na to nemá.
Kdo to vystřízlivění malého velikána odnese, to ovšem budou Ukrajinci. I v tom nejlepším scénáři jejich země propadne do ještě větší ekonomické mizérie než v jaké je, v horších scénářích se ocitne v občanské válce syrského typu.
Skvělý letecký výkon to nebyl. Doufám jenom, že mu dodal sebevědomí a že už brzy bude předvádět vzdušné akrobacie nad naší zahrádkou. A rozdávat bílé autogramy na terase.