Což samozřejmě nezastírá komické momenty Zemanovy cesty do Číny. Dosáhl tam obrovského ekonomického průlomu, protože pozicoval Krtečka na čínském mediálním trhu. Taky umožnil nějaké kšefty svému kamarádovi Kellnerovi a ten ho jako dýško svezl domů ve svém keller-jetu, což Zeman rád přijal, protože keller-jet je rychlejší než letadlo pořízené státem.

Buďme ale spravedliví. Ostudy dělali jak při cestách do ciziny, tak při metalizacích oba Zemanovi předchůdci, Klaus i Havel. A jejich extempore na poli zahraniční politiky budily velkou nevoli. Havel se mohl přetrhnout, aby se odvděčil za aplaus, jehož se mu dostalo v US Kongresu a Klaus se na vlastní pěst usilovně pokoušel rozpustit ten trapný spolek zvaný Evropská unie. Vše s bohorovnou ignorancí demokraticky zvolených institutů, čistě podle svého. Takže Zeman jen pokračuje v našlápnuté cestě.

A je tu ještě jedno: ono se může ukázat, že i Zeman je vizionář. Odmítá brát lidská práva jako nedotknutelnou posvátnou krávu. V tuhle sezónu se takový postoj ještě nenosí, ale první vlaštovky se už objevují.

Ale aby to nedopadlo opačně. Lze pochopit Zemana, že se mu nechce radit Číňanům, jak se správně spravuje stát. Ale znepokojivá jsou jeho slova, že se v Číně učil, jak se správně nastolí stabilita ve státě. Doufejme, že se mnoho nepoučil, že to byl jen bonmot a že becherovka utlumí jeho nadšení pro koncentrační tábory, popravy ranou do týla a cenzuru tisku.

Gari ve skluzu
Vypravili jme se do rokle nad Ohrobeckým potokem. Je to hodně divoký kus krajiny, potok, kterým protéká sotva pár kýblů za vteřinu stačil vyhloubit zářez... musel bych se podívat ve světě internetu na přesně zjistitelné údaje. Dá se tam celkem pohodlně sestoupit z cesty ze Zvole na Homoli a pak je tam odbočka na Jarov, cikcak vedená pěšina velmi dobře schůdná. Horší sestup vás čeká z druhé strany rokle a tou jsme šli i my.

Žádné příhody, nic o čem by se dalo vykládat, natož chvátat. Celkem rutina. Gari s Norou podnikali to, čemu říkáme lanovka, vybíhaly a zase sbíhaly kolmo přes vrstevnice.

No a je tam takový malý vodopád – nicméně si myslím, že dvakrát třikrát do roka je docela mohutný, když se po vydatném dešti do něho soustředí voda z celé té velké pláně pod Ohrobcem, za zvolským fotbalovým hřištěm. Gari-lanovka vyběhla nahoru nad vodopád, pak ji napadlo se podívat, co tam je. Nejdřív capala,pak to začalo klouzat a nakonec nastal, jak to říci: garipád.

Byl to pád řízený, klouzavý, do měkkého anic se nestalo. Byli jsme s Ljubou na druhé straně a oba jsme to fotili, až do fáze, kdy to začalo Garině klouzat. To ztuhnul prst na spoušti a jen jsme zírali.