Bylo to mnohokrát opakováno a přesto je to pravda – právě takové šílené projekty bez vize bezprostředního užitku vedou kupředu a generují jako vedlejší efekt řetězce užitečných inovací, které zlepšují náš život. Veřejnost přestala vnímat kosmický prostor a dění v něm jako něco, o co by se měla zajímat. Velmi bychom se podivili, kdyby nastal nějaký „cvak“, jak o něm píšu ve svém románu Tma, a přestalo fungovat to, co tiše krouží v kosmickém mrazu na oběžných drahách kolem Země.
Orion, který se dostal na oběžnou dráhu, je fakticky Apollo nové generace. Odhlédněme od toho, že ty dvě generace dělí ostudně velká časová prodleva. Podstatné je, že Orion vlétl a v pořádku se vrátil dolů.
Možná se měl jmenovat Fénix, jako název spálených nadějí a vzkříšených k novému životu.
Bílé tečky a váhání
Naši pejskové dávají přednost pelíšku před rozbředlým sněhem. To dovedu pochopit a však taky mají ráno zábrany, když je chci vyštvat ven. Postávají ve vchodu a snad dokonce čekají, že to bílé svinstvo odstraním. To netrvá dlouho. Vyběhnou a pak už se pohybují v krajině jako bílé tečky po bílé ploše. V lese je to pro mne snazší, jsou to bílé tečky na tmavém pozadí, takže je mám v merku a mohu ohlídat, aby nedělaly neplechu. Bílé tečky se zvolna mění v hnědé tečky a než dojdeme domů, sotva rozezná, která z nich je černobílá Gari a která hnědobílá Nora. Závěrečné dějství dramatu odehrává se u hadice v garáži, u hadice s vlažnou vodou. Situace stejná jako ráno. Postávání, váhání, čekání, zdali si to nerozmyslím. Ale nerozmyslím. Na očistě trvám. Bez váhání!
|