Středa 1.4. 2015
, |
Horší počasí snad ani nemohlo být, lijáky se střídaly s chumelenicí a vichřicí a přesto přišly stovky lidí na buzerplac ruzyňských kasáren, kde nocovala část americké kolony, směřující po vlastní ose z Pobaltí do domovské posádky v Německu. Demonstrační jízda je to dozajista a nejspíš asi taky jako výzkumná sonda reakce obyvatelstva. Vojáky navštívil i ministerský předseda Sobotka s ministrem obrany Stropnickým. I to byla důležité. Prezident republiky, statutárně vrchní velitel branné moci, si čas neudělal, ani se to od prezidenta zvoleného za peníze Lukoilu nedalo čekat.
Ministr Stropnický poznamenal, že tak vřelé přijetí asi Američané nemívají ani v zemích, kde už tradičně operují. Ono na tom není nic divného. Americké vojáky démonizovala média po půl století a celé generace v tomto štvavém duchu vyrůstaly. To co dnes píší putinčíci ve svých Protiproudech mohlo být tištěno slovo od slova v neslavně známé Tribuně v minulém režimu.
Byl jsem se tam také podívat. Vojáci mohli být překvapeni tím, kolik lidí jim tisklo ruce se slovy „děkuji“. Bylo to míněno upřímně. Jsou lidé, kteří si uvědomují, že bez pevného postoje Spojených států by studená válka neskončila zhroucením sovětské říše zla. Jen pevný postoj má smysl a je velmi důležité, že se česká veřejnost většinově postavila k propagačnímu průjezdu americké jednotky pozitivně. Média jako ČT zkreslují situaci, když vytvářejí dojem, že postoj byl nějak půl napůl. V Ruzyni za tu dobu, co jsem tam byl a kam mé oko dohlédlo nevystrčil žádný putinčík nos. Psal mi jeden čtenář, že přesun po ose byl krajně nešťastný tah, protože aktivizoval putinčíky. Oponoval jsem mu a moje dnešní zkušenost mi dává zapravdu, že opak je pravdou – to, jak vše vyznělo putinčíky zesměšnilo a degradovalo na povykující hrstku. Jistě že mají pořád ještě svého Václava Klause a od Miloše Zemana se také mohou dočkat nejedné perly, vyklouznuvší z jeho moudrých úst. Ale tohle jim nevyšlo jen proto, že vyšli lidé do ulic. Třebaže horší počasí nemohlo ani být.
|
Neposlucha
Vraceli jsme se za vichřičného počasí z procházky a Gari s Norou jako obvykle zmizely v areálu někdejšího prasečáku. To je chatrně oplocené území na okraji našeho Šmoulova, kde by mělo v dohledné době vzniknout hřiště či dokonce cvičák pro psy. Teď to obec používá jako skládku zeminy. Jsou jí tam hromady, zarostlé bejlím a pejskům se tam moc líbí.
Chvilku je tam nechávám, aby se holky vyběhaly. Najednou vidím, postavička s hnědou hlavou už sedí padesát metrů ode mne. Zavolám na ni a ona nic. Zavolám důrazněji. Zase nic. Přikleknu na jedno koleno a zvednu ruku, to je signál, který Nora zdá od štěněčího věku a na něj přiběhne, i kdyby zrovna kopala díru, aby se dostala do podzemního paláce myšího krále. Zase nic. Jenže to už přiběhla Gari a společně jsme šli k neposluchovi. A ona to nebyla Nora, on to byl pejsek, taky pointr, měl naprosto stejnou hlavu jako Nora, jen tělo měl kropenaté, bez hnědých ploten, natož aby měl na zádech logo Apple, jako ho tam má Nora.
|