Středa 27.5. 2015
,
Záhada otevřeného pokoje
Popíši situaci. Včera večer jsem si ukrojil krajíc chleba, namazal jsem ho máslem a navrch dal plátek sýra. Ljuba pracovala na zahradě a Nora jí asistovala. Gari ležela na na pelechu v poloze zvané kukelník: zahrabala se do deky a zakryla si hlavu kuklou, dělala strašidlo. Dělá to často, je to její specialita. Zazvonil telefon. Odložil jsem krajíc, zvedl telefon (nezvedl, ale víte jak to myslím, taky pořád říkáme vytáčet číslo, třebaže se už třicet let nic na telefonu nevytáčí), postavil jsem se mezi dveře a povídal si. Když jsem dopovídal, ohlédl jsme se, kde mám ten krajíc. Byl pryč. Hned se ohlédnu, kde je Gari. Nadále dělá strašidlo, hlavu omotanou dekou. Načež volá Ljuba: “Nora se nějak olizuje, nesežrala něco?“ U Joviše! Baže sežrala! Ale jak se o krající dozvěděla a hlavně, jak se k němu dostala přes mě, když jsem stál ve dveřích? Možná ovládla techniku teleportace krajíců. To abych si je napříště pořád držel a na telefonáty neodpovídal.
|