Tak tohle by nám ještě scházelo, aby se uprchlická krize stala tématem pro nadcházející volby... a to by se mohlo stát, kdyby fackovačka dvou ministrů měla přesáhnout rozumné hranice. Je to tak trochu jako škrtání sirek na seníku. Snadno by se to mohlo zvrhnout do hádky, kdo je víc protiimigrační a to je něco, co opravdu není třeba si přát. Nicméně, věcně vzato, Chovancova argumentace se zdá býti rozumnou. Na bezpečnostních prověrkách je třeba trvat a že Evropa jako celek připouští naprostou zvůli v této věci je doslova šílené. Zdánlivou pomocí vytváří zoufalou sociální vrstvu, která nemůže být jinak než frustrovaná a tudíž i radikální - konkrétně vzato to znamená, že se stává líhní pro terorismus. Jediné řešení je ochrana mořské hranice. Vylovit z vody ano, to samozřejmě, ale vrátit na břeh, odkud dotyčný vyplul. Že to zákon nedovoluje?
Není to přírodní zákon. Je to lidské dílo a jako takové může být předmětem změny, když to nutnost velí.
My máme tedy hranice suchozemské a proto si může ministr vnitra dovolit nekompromisní postoj.
Zdá se, že poprvé v dějinách si můžeme říkat - chválabohu, že nemáme moře. Dobře to praotec Čech vybral, ten kopeček Říp!
Vyzkoušeli jsme na Garinu léčbu neklidem. Po procházce všichni nastoupeni v autě. Ljuba i já, vzadu sedí Nora. Gari obejduje kolem a dělá, že neslyší, když na ni volám. No tak zabouchnu dveře a rozjedu se.
To je panečku úprk. Žene se seč může! Po padesáti metrech zastavím a otevřu dveře. Gari se vřítí dovnitř.
Tak co je, proč nejedem? Vždyť jsem tady, funí zadýchaně.
Opět jsme všichni, jeden obohacený o poučení.