Zprávy z Bruselu jsou kusé. Pozornost vyvolalo vystoupení Jean-Claude Junckera před novináři. Řekl, že nechápe emoce vyvolané přerozdělováním běženců. Ovšem toto prohlášení jen ukazuje buď autentické, nebo jen předstírané nepochopení podstaty věci.
Kdyby opravdu mělo jít o přerozdělení třiceti tisíc osob do půlmiliardové Evropy s osmadvaceti, respektive sedmadvaceti členskými státy, pak by opravdu nebylo o čem mluvit a emoce by byly nepochopitelné. Za války v Jugoslávii jsme na našem území hostili tisíce uprchlíků a žádné emoce se neprojevovaly. Emoce vyvolává předstírání, lhaní, manipulace s fakty a zjevná neochota k silový krokům – a bez nich to prostě nepůjde. Zatímco Juncker nechápe, Tusk už chápe a formuluje: lepší ochrana vnější hranice EU (a to je silové řešení, vše ostatní jsou jen žvásty), lepší návratová politika a spoluráce se zeměmi migrantů.
Pokud by se toto mělo stát oficiální politikou unie, emoce by se bezpochyby zklidnily, prestiž unijních orgánů by stoupla a nějaké pražské jednání by bylo klubem extremistů bez reálného vlivu.
To by ovšem nesměl v čele stát udivený Jean-Claude Juncker.
Vracel jsem Roníka po pravidelné čtvrteční procházce – podnikáme ji společně, Rony s našimi dámami. Zavřel jsem vrátka a jdu k autu – a mám pocit, že se na mě někdo dívá. A ono taky jo. O kousek dál – skrz krásnou tepanou mříž mě pozoroval veliký pes. Neznám tu rasu, pes měl podivuhodně světlé oči a vypadal ohařovitě. Neštěkal (Norina by se štěkáním potrhala), jen se koukal.
Že by taky chtěl s námi ve čtvrtek odpoledne na výlet? Abych nedopadl jako ten taxikář, o kterém jsem tu před pár dny psal, co má těch sedm psů! Nezbývá než doufat, že je mříž dostatečně pevná a že se tedy další zájemce nepřipojí.