A jsme u toho. Že to nejde, je nesmysl, a Češi a Slováci a Maďaři a další oběti poválečné reálpolitiky si užili půl století let omílání nesmyslů. Nejdřív přišli Němci s čistou rasou, pak Rusové se světlými zítřky bez vykořisťování člověka člověkem. Teď se do nás hustí vize multikulturní společnosti bez toxických konceptů, jako je vlastenectví. Z Českého rozhlasu lze slyšet třeba i to, že sám pojem migrant je rasistický. Asi jsme dostatečně proočkovaní proti ideologickým konstrukcím. Příliš dlouho jsme poslouchali, že ten zelený čtvereček je červené kolečko.
Máme v naší zemi ve dvacátém století bohatou minulost přijímání uprchlíků. Nejdřív to byli Rusové prchající před Leninovými a později Stalinovými vrahy. Pak k nám utíkali Němci před Hitlerem. Po válce se utíkalo od nás, ale i to je dobře připomínat, sotva který z těch uprchlíků zůstal viset na sociální podpoře, natož aby tam s jinými českými uprchlíky vytvářel nějaké no-go zóny. Po převratu zase proudili uprchlíci, z rozpadlé Jugoslávie, teď z Ukrajiny. Žádné vážnější problémy nikdy nebyly. Ale velmi solidárně se vzpíráme uvěřit, že proudy ilegálů směřujících do evropských center sociální podpory je pozitivní jev, který zajistí blahobyt kontinentu v druhé půli jednadvacáté století. To je zelený čtvereček, o kterém se hlásá, že je červené kolečko.
Toto by měl Andrej Babiš milému Giuseppemu vysvětlit a navrhnout mu, že se mohou společně zasazovat o změnu zákonů přijatých v jiné době pro jinou situaci, kdy nikdo nepočítal s imigrační invazí a stěhováním národů.
Zatím se bohužel děje opak.
Rýsuje se dohoda OSN o tom, že je migrace základní lidské právo a jsme ujišťováni, že o nic nejde, že je to nezávazné a že je to ve prospěch věci a pro ochranu světadílů.
Objev na Harvardu
Český rozhlas zprostředkoval povědomost o výzkumu Harvardovy univerzity, podle něhož jsou Češi nejrasističtější národ v Evropě. Možná jsou, možná nejsou, těžko soudit. Nicméně si troufnu vzít na hlavu jarmulku a půjdu po Praze a pravděpodobně se po mně nikdo ani neohlédne. V Německu mě zbijí i policisté a ve Francii můžu dostat kudlu do břicha. To je ovšem mimo rozsah vědeckého výzkumu Harvardovy univerzity.
Snažím se už nějakou dobu zrušit nevyužívanou telefonní linku O2. Nepochodil jsem v OC Novodvorská: tam to bylo pikantní. Tři stolečky, fronta lidí ven až na chodbu. Vynořil se ochotný pán od O2. Pomáhal takto: Jak vám mohu pomoci? Potřebuju zrušit nepoužívanou linku. To zařídíme, počkejte si ve frontě. A šel pomáhat tomu člověku na zmou.
Druhá šštace OC Chodov. Což je jádro dnešního sdělení – vlezu dovnitř, tam info tabule, dotyková. Prázdná. Dotknu se a ono tic. Dotknu se znovu a zase nic. Sáhnu sem, sáhnu tam a ono nic.
Načež přišel vietnamský chlapeček, sahal mi tak k pasu, podíval se na mne náležitě s pohrdáním a prstíkem tabuli zapnul a už jel, listoval, vypisoval, tabule s ním komunikovala. Pro mě jen důkaz toho, že dospělost začíná v okamžiku, kdy člověk ztratí nastavit budík. O nastavení TV kanálu na televizi nemluvě.
Jen dodám, jak jsem v OC Chodov pochodil. Nakonec jsem k O2 dorazil, kancelář je v rekonstrukci a byl tam vzkaz: Těšíme se na vás ve stánku před obchodem. V jakém stánku před jakým obchodem? Těším se, až od té vaší parchantské firmy vypadnu, debilové.
Ještě bych měl nějak zařadit mé povídání do psí rubriky. No jo, pejskové… Ti na mě čekali doma. Dlouho.