Žijeme totiž v době, kdy je pojem národ mnohými vnímán jako pojem podezřelý, ujalo se adjektivum toxický. Podstatná je identita individua, zakotvená v univerzálních lidských právech, ta pak jsou rozšiřitelná a rozšiřovatelná ve všech směrech dle libosti. Takovému konceptu je idea národa a idea příslušnosti k národu přinejmenším nepohodlná, velmi často nepřátelská. Odtud tedy pojem „toxická“.
Za takových okolností ovšem zdánlivé samozřejmosti přechází do úplně jiného stavu, je to spíš stav ohrožení, než cokoli jiného. Slyšíme, že nám naše země nepatří. I to je stanovisko a má svoje podpůrné argumenty. Pokud si většina myslí, že tomu tak není, nabízí se protiargument, že jde v tomto případě o populismus, protože rozhoduje mravní hodnota a ta nemusí být nutně na straně většiny. Ano, o mravnosti se nedá hlasovat.
Do toho přichází ústavní právník Aleš Gerloch a navrhuje, abychom zdánlivě samozřejmý fakt zakotvili do Ústavy. Česko jako země českého národa. Aby to tam bylo napsáno, tečka. Ono na té Ústavě pořád ještě záleží. Žijeme v době možná že postmoderní, možná postmorální, ale Ústava pořád ještě platí a instinkt napovídá, že by doplněk profesora Gerlocha mohl přispět ke klidu vědomí, že jsou zde aspoň ústavní limity omezující experimenty stran toho, zdali nám naše země patří nebo nepatří.
I když se můžeme dočkat teze, že ta Ústava je vlastně toxická, protože omezuje identitu opřenou o univerzalitu lidských práv.
Hlásili, že středa má být ve znamení kulminujících veder a ono to dopadlo jinak, bylo snesitelných sedmadvacet, u nás ve Zvoli. To je důležitá poznámka, tohle „u nás ve Zvoli“. Odpoledne se totiž stáhly mraky, přiběhla Nora, dala najevo, že se bojí a opravdu, zpoza obzoru se dokutálelo dunění hromu. A pak to začalo. Na jihu byla vidět mračna a z nich se spouštěly k zemi sloupy vody. Pak to práskalo od západu a o něco později zčernal východ, tam kde leží matička Praha, tam se děly psí kusy.
A u nás? Tady se taky děly psí kusy, Nora se bála, Gari se nebála, padly asi čtyři kapky, možná jich bylo pět, nepočítal jsem dost pozorně. Docela v suchu jsem si mohl na mobilu číst zpravodajství o božím dopuštění, o zatopených sklepech a přelámaných stromech.
Asi tu máme ve Zvoli nějaký bouřkoplaš. Možná, že je to Nora.