Pro pozorovatele politického dění je málo zajímavé taneční číslo kolem schodku, jakkoli páně Kalouskův výrok o tom, že jde o dobrý rozpočet, pokud by měl nastat konec světa, zaslouží potlesk pro uměleckou a zábavní hodnotu, obsahovou hodnotu nemá samozřejmě žádnou. Co ale je hodné pozoru, je role komunistů. Ti nemohou hrát roli takzvaně revoluční strany, tedy protisystémové strany usilující o zvrat režimu. Oni by rádi, ale oficiálně nemohou. Teď ale vklouzli do role státotvorné strany a to je novum nevídané neslýchané od roku 1921, kdy vznikli. Je to prostě levicová strana, která závodí se sociální demokracie, kdo toho ze společného koláče rozdá víc. No a protože rozdává i ANO, máme tu levicové trio, které se pase na konjunktuře, kterou nevyvolalo a nemá na něm žádnou zásluhu.
Na revoluční tradice se komunisté začnou odvolávat, až konjunktura pomina, začne být ouzko a nebude z čeho rozdávat. Pak se vztyčí rudý prapor vzpoury.
Může to fungovat? Může. Dav má mnoho vlastností, ale paměť mezi ně nepatří, jak si všiml Maurice de Boulignard.
Vůně vánočního cukroví vábí i můj tuze nedokonalý čich. Vím, kde jsou schované vanilkové rohlíčky, vím, kam Ljuba dala perníčky, vím to a dovedu si otevřít dveře a mohl bych odklopit víko plechové krabice a uměl bych to všechno vybagrovat. To vše bych dokázal, přesto odolám a budu trpět i se svým nedokonalým čichem.
A co pejskové? S jejich stonásobně, tisícinásobně vyvinutým čichem? Ti musí trpět jako zvíře. Pro ně jsou Vánoce období násobného utrpení. Kdyby měli tipovat nejtrefnější starořeckou báji, určitě by to byla ta o Tantalovi a jeho mukách. Mohl bych jim slíbit, že dostanou pod stromeček taky dáreček, jako vždycky. Nemyslím si ale, že by to jejich muka zmírnilo. Co je jim do Štědrého dne? Vanilkové rohlíčky tak vábivě voní teď!