Vystrčila popudilo, že čínský diplomat vyhrožoval senátu, aby neblahopřál nové taiwanské prezidentce ke zvolení. Je to obdoba dopisu, který přispěl k rozhození psychického stavu Jaroslava Kubery, že z toho dostal infarkt. Čínská ambasáda, povzbuzený opakovanými akty české servility, si osobuje diktovat ústavním činitelům, co mají dělat nebo nemají.
Co si z toho vybrat? Nebudeme sklánět hlavu, řekl doslova Miloš Vystrčil, ovšem poté, kdy čeští předáci opakovaně hlavu sklonili a prezident ji má trvale ohnutou. Formulace, že se cesta stává čím dál reálnější, se ovšem dá vysvětlit jako pozvednutí hlavy, i jako sklonění hlavy.
Pozvednutí hlavy by to bylo, kdyby formulace znamenala: ještě jeden Mynářův dopis a balím kufr smět Taiwan. Sklonění hlavy by to bylo, kdyby formulace znamenala: já si nechám líbit všechno, ale musím vést statečné řeči, aby si lidi nemysleli, že jsem takový patolízal, jako Miloš Zeman.
Musíme počkat na další dopis nebo telefonát nebo kdoví co. Pak budeme vědět, na čem jsme, jestli je v čele senátu člověk s páteří, nebo takový hadr, jaký vlaje na Hradě.
Nora je celá nesvá, ba zoufalá. Vycítila, že se jede ven! Vskutku jedu něco pracovního vyřídit do Severních Čech, Ljuba jede se mnou a bereme pejsky s sebou. Ale vysvětlete to Noře! Nepřestane se klepat, dokud ji neposadíme do auta. Kdežto Gari? Té je všechno jedno. Kdybychom ji dali do útulku, ani by nemrkla a už by se sháněla, kde by se dalo něco urvat k žrádlu. Záviděníhodná povaha.
Nejvíc se ale klepu já. Ne kvůli cestě, ta bude krátká, prakticky na otočku. Ale vidina malování je čím dál zřetelnější...