Trochu zarážející je ten termín do konce roku 2022. Když na jaře padl termín, že hranice budou zavřené dva roky, vzedmula se vlna odporu. Hranice zavřené nejsou, jenomže v praxi nikam nemůžeme, protože jsme sedmá nejhorší země světa. Ty dva roky se z tohoto hlediska nejeví jak tak nereálná prognóza, a vida: vláda uvádí konec roku 2022 jako časovou metu. Jistě se to nedá vykládat jako prognóza trvání epidemie, nicméně je to možná až moc optimistický odhad termínu, kdy by se rány mohly začít hojit.
Čert nám byl ten covid dlužen.
Nevěřte zubařům, noste roušky
K národu promluvil příkladně zarouškovaný prezident Miloš Zeman. Jednoznačně podpořil vládní opatření a nabádal k nošení roušek. Naopak varoval před zubaři, kardiology a zpěváky nabádajícími k opaku. Aniž přímo jmenoval citoval Ilonu Csákovou dal k lepšímu pitomou fámu o vině Billa Gatese na současné krizi. Byl to nepochybně projev vhodný prezidenta republiky v krizové době.
V této souvislosti se zmíním o nedávné Zemanově zmínce o hladových umělcích. Objektivně vzato, takové jeho žerty jsou to poslední, co by mu skutečně soudný člověk měl vyčítat. Bohužel se u nás stalo normou, že předák se dopustí výroku a hned se pilní slovotepci pohoršují a ukazují prstem. Jednou je to hladovějící umělec, jindy křišťálová koule nebo motýle. V rádiu na to mají speciální rubriku Výrok týdne.
Řádní politikusové typu Petra Fialy nebo Pekarové Adamové se ovšem výroků týdne nedopouštějí. Vybočení z normy nehrozí. Jejich projevy lze vysílat před desátou večer a mohou je sledovat i děti. Když oni mluví, neklopýtnete o nic, co by vás pohoršilo, naštvalo, potěšilo nebo zaujalo. Jsou to takové demokratické hamburgry. Žvýkáte, polykáte a nevíte, co vlastně. Z tohoto hlediska byl Zemanův projev zklamání. Do čeho se slovotepci budou strefovat, nad čím se pohoršovat, nad čím lomit rukama?
Dneska ustaly, ale trvaly docela dlouho – podle mého měřáku umístěného na zahradě napršelo za dva dny 29 mm a to je docela dost: když jaksi normálně prší, obvykle to dá pět milimetrů.
Pejskové nadšení nejsou. Nejdřív nechtějí vystrčit nos ze dveří. Když pak vyrazíme na procházku, běhají cik cak, hlavně Gari, snad ve snaze dešti uniknout. Tvrde se snažím dodržet denní penzum poctivých 9 km rozdělených na tři etapy, déšť nedéšť.
Po návratu nastává fáze sušení. Na to máme v garáži připravené staré ručníky. Pejskové víc důvěřují vlastním silám a olizují se jedna druhou. Tohle jsem nikdy nepochopil. Psí jazyk opravdu není ten nejsušší předmět, jaký si dovedu představit.
Úplně na závěr – pelíšek. Nejlépe jeden, zavinout se jedna k druhé, jako jing jang – s tou výhradou, že světlá síla jsou obě.