Mydlení schodů se tedy zatím odkládá. Situace je opravdu nepříjemná. Osobní pohled. Už jsem tu psal, že na jaře jsem neznal nikoho s kovidem. Před pár dny jsem se zmiňoval, že už znám spoustu lidí s kovidem. Dnes mohu tvrdit, že velká část mého bezprostředního okolí je kovid pozitivní. Nikdo z mých blízkých ale neumřel na kovid. To by pak byl ten druhý stupeň, kdybychom prozřeli všichni, že by i zatvrzelí rýmičkáři uznali, že to je vážná věc.
Nicméně, zpět k politice.
Ta myšlenka „my jim to pak spočítáme“ je správná. Od toho jsou volby. Při každých volbách má opozice příležitost spočítat to té formaci, která byla v exekutivě. To je princip té demokracie, která je založená na svobodných volbách (a ta je dnes progresivistickým aktivismem ohrožena, ale to je jiné téma). Napřesrok na podzim budeme to počítat aktuální sestavě ANO, ČSSD a komunistům v pozadí. Teď zkusme přemýšlet: bude ještě kovid?
Jsem spisovatel science fiction a budoucnost mě zajímá víc než minulost. Tohle je budoucnost hodně blízká a sci-fi povídku bych z ní nevyždímal. Ale námět k přemýšlení to je: bude ještě kovid?
Epidemie chřipky trvají typicky dva až tři měsíce. Už teď je epidemie kovidu delší. Pandemie středověku a raného novověku trvaly typicky dva roky, někdy tři – byl to mor, ale nemusel to být jenom mor. S morem se společnost vypořádala už v osmnáctém století. Jak to bude s kovidem?
Jaro ukázalo, že ho lze zahnat – za cenu ohromujících ekonomických ztrát. Jakmile ho pustíme ze zřetele, rozvine se znovu. U nás se to stalo možná proto, že jsme ho pustili ze zřetele víc než v Německu nebo Rakousku, nicméně dnes ani tam jim není veselo. Ukazuje se, že jen brutální omezení mezilidských kontaktů zabrání masovému přenosu nákazy.
Znamená to trvalé omezení lidského kontaktu? To je šílená představa.
Dnes (ve středu) jsem byl naposledy v Hornbachu (hobbymarket). Zítra bude zavřený. Je plný předvánoční výzdoby, jsou tam nachystaní na Vánoce. Budou se konat, a jak?
Nenabídnu žádné důvtipné řešení, natož pak rozřešení, kdo má nebo nemá pravdu. Jen se ptám, jestli za zhruba rok, až volby budou, kovid bude zapomenutá epizoda a priority budou jinde (napadá mě Zelený úděl s dopady na průmysl, migrační kvóty které nevypadají jako migrační kvóty), anebo to bude součást života, který bude jiný, než na jaký jsme zvyklí dnes. Prostě, naučíme se žít s virem, který přichází tiše a zabije jen jednoho ze sta, ale nikdo nechce být tím stým a může jím být kdokoli.
To je v podstatě jediná opravdu důležitá otázka, jakou si můžeme položit.
Jdeme z procházky domů, už jsme v naší ulici. Na druhém konci vidím dvě holky, kopají si míč. Je zelený. Hodně zelený míč. Mám trochu odstup od zelených kopacích míčů, nicméně vzhledem k tomu, že do míče nekopám a ty holky jo, na mém mínění nezáleží.
Záleží na to, jak se bude na zelený míč dívat Nora. Jak jsem ji stačil poznat za devět let jejího života, má k zeleným míčům nevraživý vztah. Ke všem míčům. Ke všemu, co se nepatřičně pohybuje – divně, rychle, moc pomalu. Nebo zeleně.
Měl bych zahájit nějakou terapii a způsobit, aby Nora nabyla pozitivního vztahu k zeleným míčům? Možná by se to i podařilo.
Ale jak znám holky, příště by přišly s červeným míčem.