Abychom se na ni posadili, s ohromující otevřeností usiluje prezident republiky Miloš Zeman. Ten se svým úřadem dokonce stojí v čele diskreditační kampaně proti BiS, tajné službě, která jeho snahám stojí v cestě. Ve sněmovně má jako věrné spojence komunisty a také SPD. Konkrétně jde o to, zdali k dostavbě jaderné elektrárny v Dukovanech budou připuštěni Rusové a Číňané. Tady nejde jen o dostavbu, tady jde o trvalé navázání jádra energetiky – přičemž česká jaderná energetika bude hrát přinejmenším středoevropskou roli, až se začne hroutit energetická soustava ochromovaná experimenty zelených pomatenců. Kdo uvažuje se špetkou logiky, přece nemůže souhlasit, aby se tak důležitého projektu účastnila země pohrdající mezinárodním právem, která vraždí politické oponenty a která po celou dobu své historické existence byla v napjatých vztazích se Západem. Pokud jde o Číňany, tam je to totéž v modrém, jde o totalitní mocnost s otevřenými světovládnými ambicemi. Už ve čtvrtek se odehrálo první kolo, kdy ve sněmovně vystoupily svorně všechny demokratické opoziční strany včetně Pirátů, aby se postavily proti páteční mimořádné schůzi svolané pátou kolonou sloužící cizí mocnosti, tedy komunisty a SPD.
Kde v tom zůstává ANO a ČSSD? Podstatné je ANO. Slábnoucí premiér, předseda uskupení bez koaličního potenciálu, se dívá s obavami na příští volby. Ty asi zase vyhraje, ale jeho partneři ČSSD a komunisté se pravděpodobně do sněmovny nedostanou. Dnes opoziční strany ho potopí – pokud mu nepomůže Miloš Zeman nějakým trikem s využitím násilí na ústavě. To je jeho nůž na krku. Vydá zemi Rusům, aby si prodloužil mandát? I tak ne na dlouho, ale o nějaký ten měsíc, možná rok by se to mohlo podařit.
Nevěřte Rusům ani nos mezi očima, to na základě vlastní zkušenosti vzkázal Čechům už Karel Havlíček Borovský. Jsou naprosto neproduktivní, obrazně řečeno, jak opakuji, nedovedou vyrobit budík (kdo z vás má doma ruský budík?), ale co se týče pletich a nátlaku a klamu, v tom jsou mistři.
Nedejme jim BiS. Nedejme jim Dukovany. Zkrátka, pošleme je do háje.
Jdeme takhle lesem, kousek od domů vesnice Březová, jdeme a koukám, Garina se běží podívat na velkého hnědého psa, asi tak sto metrů od nás. Kdepak má pána, rozhlížím se. Asi nějaký houbař, těch je teď po lese hodně (víc než hub). No a jak tak koukám, vidím druhého hnědého psa a třetího a ono jich je osm a dochází mi, že to jsou divoká prasata.
Vrazil jsme do pusy svou fotbalosoudcovskou píšťalku, zadul a Gari i Nora se ke mně hned vrátily. Málo platné, moc dobře vědí, kdy to myslím vážně. Málokdy jsem je chválil za poslušný příchod tak upřímně, jako teď. Zajímavé: za patnáct let, co tady na vsi bydlíme, jsem divočáky takhle zblízka viděl poprvé.
Není o co stát. Snad to není začátek nového trendu.