Dobře, že nadešla doba očkovací
Očkování proti covidu začalo, z medicínských celebrit ho podpořil hned v první vlně profesor Pafko a spolu s ním je přesvědčena celá prakticky odborná veřejnost, že toto je cesta ze současné krize. Možná je u nás chaos větší než jinde, nicméně očkuje se, další várka je na cestě a zatím není reálný důvod proč zpochybňovat prognózu ministra zdravotnictví Blatného, že v září už by měl být konečně klid. Úspěch ovšem závisí na tom, aby se nechalo dobrovolně očkovat co nejvíce lidí. Spolu s očkováním jsme svědky, ale i přímými i nepřímými aktéry ideového střetu. Ten někdy vypadá groteskně, jako když partaj TOP 09 pošle do krizového pandemického štábu zubaře, který pandemii bagatelizuje a staví se na stranu rýmičkářů. Ideovou baštou disentních názoru je Institut Václava Klause, s bývalým prezidentem v čele. Ten už je podepsán na druhé knižní publikaci, shrnující celou tuto ideologii se všemi jejími argumenty. Ty nelze jen tak zahodit do kouta. Základní teze spočívá v tom, že život má běžet normálním řečištěm. Jde o nepříjemnou nemoc, která fatálně zasáhne jen početně nepodstatnou menšinu, tedy staré a nemocné lidi. Ti by umřeli tak jako tak a protikoronavirová opatření jim bezvýznamně prodlužují život za cenu obrovských ekonomických ztrát, ale i dalších lidských ztrát. Soft verze této ideologie hlásá, že ohrožené skupiny je nutno chránit a zabezpečit a většinovou populaci nechat volně žít: háček je v tom, že ohroženou skupinu nelze ochránit, a všude, kde se o to pokoušeli, pohořeli.

Nicméně o tom všem lze diskutovat, zejména i proto, že nebezpečí upevnění moci státu a zvláště pak zavedení sledovacích praktik je bohužel realita. Že sledovací techniky budou dočasné nepřesvědčíte veřejnost, která má s dočasností neblahé zkušenosti.

Nicméně v tomto legitimním disentním diskursu vyčnívají výpady proti očkování a proti vakcíně jako takové. Příkladem za všechny budiž článek Ladislava Jakla Nadešla doba očkovací, zveřejněný mimo jiné i v Neviditelném psu, jehož je autor pravidelným přispěvatelem. Ladislav Jakl snesl skutečné kompendium argumentů zpochybňujících aktuálně aplikovanou vakcínu. A jsme svědky stejné absurdity: liberálové nominují rýmičkářského zubaře do krizového štábu, kdežto za stranu konzervativní vystupuje ve stejném duchu odborník ve věci pivovarů a piva Ladislav Jakl. Snažím se ten postoj pochopit aspoň lidsky. Na jeho místě bych asi měl přinejmenším stín pochybnosti. Je ta vakcína opravdu taková ničemnost? Jsou její výrobci a s nimi všichni ti, kdo ji schválili do provozu v neobvykle krátké lhůtě nezodpovědní hazardéři? Mám právo kritizovat vakcínu, třebaže nejsem v této věci odborník ani v tom nejmenším? Bránil bych se příkrému odsudku.

Jsem holt z jiného těsta. Kdo se chápe praporu a mává na barikádě, nesmí žádné pochybnosti mít. Pochybovači na barikády nepatří. Oni mají svoji pravdu. Bylo tomu vždy, zdánlivě opačné názory pak spojoval svorník, kterému se říká fanatismus. Proto si myslím, že se Ladislav Jakl nestydí za šílenou nehoráznost, kterou napsal, jelikož své pravdě věří až za hrob.

Že má u mnoha lidí respekt, protože se drží šosu také široce respektovaného Václava Klause, že ten respekt může způsobit i lidská neštěstí, v krajním případě i smrt?

Nechtěl bych být v jeho kůži. Kde jsi? No přece tady.

Potkal jsem paní ze sousedství. Už na dálku jsem viděl, že se něco přihodilo a taky jo, Bobíšek se kamsi vypařil. Bobíška znám, naše holky si s ním hrají, je to hodný pejsek neurčité rasy, v poslední době trochu špatný na nožičky, ale dostal se z toho – v tom má osud podobný jako Nora.

Mám na paní telefon a slíbil jsem, že budu pozorně koukat a když utečence zahlídnu, zavolám.

Volala ona, Bobíška našla. „Seděl u cesty, po které jsem desetkrát klusala sem a tam,“ vykládala. Znám to moc dobře. Vědí, že je hledáte. Nikdy se neozvou.
Říkají si: Vždyť jsem tady, proč ten shon?