A teď čteme, že už krachla každá desátá hospoda a nejvíc že jich zašlo na úbytě v Praze. Nejsou turisti, homeoffice drží lidi doma, to jsou dvě hlavní příčiny.
Tatínek, rok narození 1909, mi rád vyprávěl, že za první republiky byla Praha nejveselejší město v Evropě. On si hrozně vymejšlel, ten můj táta, a tak jsem mu to tvrzení sotva věřil. V té době bylo v Praze restauračních zařízení pět a půl, všechna byla narvaná k prasknutí. Člověk musel být štamgast, aby se chytl u kamarádova stolu. A že jsem byl štamgast, jak se patří! No a pak ta dusivá deka režimu padla, Praha ožila a když to srovnám s městy, co jsem navštívil, tak fakt je to přinejmenším hodně veselé evropské město.
Teď bude míň, pokud se něco nestane a nevrátí se oživení. Na nejbližší dobu to nevypadá. Za rok, za dva, tři? Uvidíme.
Hospody zanikají a zanikat budou.
Ale až přijde vhodná chvíle, ony se zase otevřou.
Jsou jako bájný pták Fénix a jsou schopné vzlétnout z popela.
Každé ráno i každý večer dostává Nora léky. Máme na to v lednici vyhrazený pribináček. Procedura začíná voláním „dobrota! Rozdává se dobrota!“ Obě, Gari i Nora, přiběhnou. Gari je žravější a žene se kupředu s otevřenou hubou. Dostane dávku dobroty, pak nastupuje Nora a ta už má v dobrotě nalepené prášky. Aby to nebylo nápadné, Gari dostane další dobrotu a procedura je uzavřena poslední dávkou Noře, tentokrát bez prášků.
Takže Gari profituje na rekonvalescenci své kamarádky. No a co? Jen ať profituje. Vždyť je to taky človíček, jako všechno, co žije.