Nepyskující občané, to se vládě a státní správě jako takové přihodí zřídka. Musím být naplněno několik faktorů. Základem je minimální důvěra v to, že vláda či obecně státní správa ví co dělá. Tento faktor už zmizel. Na něj je navázán faktor druhý. Lidi musí věřit, že to co se nařizuje je rozumné. Taky padlo pod stůl. No a konečně lidi musí být vystrašení. To už taky nejsou. Když je v půldruhamilionové Praze ve špitále jeden koronista s vážným průběhem, na to se dá říct jenom to jako sorry. Dá se čekat, že lidi budou prskat, lidi na ulici ale také činovníci samospráv. To už se děje. Nadávají starostové, nadávají hejtmani. To není dobrá situace. Nicméně asi by nebylo dobré, kdybychom jenom mávli rukou s povzdechem dyť do jsou blbci. Ono je třeba začít od sebe. A to minimum, co můžu udělat pro sebe a pro jiné: kdybych se cítil sebemíň nějak divně a blbě (a nebyl zrovna po flámu), tak nepolezu do Techtle mechtle a nebudu tam juchat s sdílet brčko. Je to minimum, ale kdyby se ho techlisté mechlisté drželi, cítili by maximálně kocovinu a nedřepěli by v karanténě.
Takové výkřiky slyšely moje dámy mockrát, od štěněcích let. Což o to, design mají pěkný. Jsou štíhlé, mají elegantní čumáky, vkusné vybarvení. Nicméně Gari se nechá pohladit, kdežto Nora dává přednost slovním pochvalám před dotykem.
Odpoledne jsem se po výletu s pejsky zastavil u nás v sámošce pro chleba. Nechal jsem je v autě, otevřel jsem jim okna, aby mohly koukat a dejchat. Načež při návratu s chlebem slyším:
“Jé, to je krásnej pejsek. Pojď se podívat.“
„Jé, oni jsou dva!“
„Vrrr...“
“Rači pudem.“
Mezi námi, to „vrrr“ byla určitě Nora. Gari by se nechala obdivovat a nakrucovala by se při tom.