2020
leden 2. patagonská pauza 20. 21. 22. 23. 24. 25.-26. 27. 28. 29. 30. 31.
únor 1.-2. 3. 4. 5. 7. 8.-9. 10. 11. 12. 13. 15.-16. 17. 18. 19. 20. 21. 22.-23. 24. 25. 26. 27. 28. 29.
březen 1. 3. 4. 5. 6. 7.-8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.-15. 16. 17. 18. 19. 21.-22. 23. 25. 26. 27. 28.-29. 30. 31.
duben 1. 2. 3. 4.-5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.-12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.-19. 20. 21. 22. 23. 24. 25.-26. 25. 28. 29. 30.
květen 1. 2.-3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.-10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.-17. 18. 19. 20. 21. 22. 23.-24. 25. 26. 27. 28. 29. 30.-31.
červen 1. 2. 3. 4. 5. 6.-7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.-14. 15. 16. 17. 18. 19. 20.-21. 22. 23. 24. 25. 26. 27.-28. 29. 30.
červenec 1. 2. 3. 4.-5. 6. 7. 8. 9. 10. 11.-12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.-19. 20. 21. 22. 23. 24. 25.-26. 27. 28. 29. 30. 31.
srpen 1.-2. 3. 4. 5. 6. 8.-9. 10. 11. 12. 13. 14. 15.-16. 17. 18. 19. 20. 21. 22.-23. 24. 25. 26. 27. 28. 29.-30. 31.
září 1. 2. 3. 4. 5.-6. 7. 8. 9. 10. 11. 12.-13. 14. 15. 16. 17. 18. 19.-20. 21. 22. 23. 24. 25. 26.-27.



(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016, rok 2017, rok 2018, rok 2019

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
úterý 8.9. počítadlo.abz.cz
  • Řecko posílí kvůli výpadům Turecka svou armádu
  • Brusel vyzývá Británii, aby dodržela brexitovou dohodu
  • Na rozhodnutí o Nord Streamu 2 je podle Berlína ještě brzy
  • Obavy ze špatné připravenosti rozpočtu se potvrzují, říká NKÚ
  • Lidovci navrhli dát 5000 Kč lidem s nižší penzí, vdovám a vdovcům
  • Babiš s Hamáčkem navrhnou Zemanovi odchod předsedy ÚOHS
  • Pražští radní schválili zákaz automatů, rozhodnou zastupitelé
  • Stát se musí omluvit za Zemanovy výroky o Šarapatkovi
  • Počasí v Praze: oblačno, 20°C

    
 border=
    Jiří Menzel, 1938 - 2020

    Zemřel Jiří Menzel. Moc hezky o něm napsal Petr Adler.

    Jak má stát kamera? ptával se Jaromír Šofr svého režiséra Jiřího Menzela.
    Ve výši očí, zněla Menzelova pravidelná odpověď.
    Pan režisér chce kameru ve výši očí! volal Šofr na své pomocníky.
    A když to bylo všechno v pořádku, ozval se Jiří Menzel: Jo, bezvadný, jenže já stál pokrčenej v kolenou.

    Tuhle smluvenou hru hrávali Menzelovi spolupracovníci se svým režisérem s velkým nadšením. Ti, kteří zabrousili na místo činu náhodně, a tudíž tuhle hru neznali, se jen divili.
    Všeobecný dojem, který si všichni z Menzelova natáčení odnesli, byl, že takhle příjemně by se chtěli mít i oni, na svých pracovištích.
    To ovzduší vzájemné přátelské úcty bylo cítit i v hledištích.

    Sám Menzel byl k sobě hodně kritický, některé ze svých filmů, které dodnes vzbuzují obdiv a lásku diváků, neměl v lásce. Měl rád čistý styl, takže třeba Zločin v šantánu, jakkoliv řemeslně zručný, ho štval: on chtěl příběh, sice napínavý, ale mimo politiku, Josef Škvorecký, jako jeden z autorů předlohy, chtěl politickou detektivku, zatímco Jiří Suchý, jako další spoluautor, lpěl na romantice a poetice.
    A právě o tom byl Jiří Menzel (sakra, jak je těžké psát o kamarádech v minulém čase!). Příběh má být jasný i jemu, aby si byl jist, že bude jasný i divákovi.
    Menzel velice rád citoval francouzského režiséra Reného Claira, který při své první poválečné premiéře v Paříži řekl shromážděným akademikům i jiným snobům tamní smetánky klasickou větu: Jestli očekávají něco víc než příběh, budou zklamáni.
    Smutná podrobnost: René Clair zemřel ve stejném věku 82 let jako nyní Jiří Menzel.
    Jiří Menzel pocházel z velice zajímavé rodiny, a věci, které se naučil v dětství, si nesl po celý svůj život s sebou. Jeho tatínek, novinář, překladatel, autor řady dětských knih (z nichž nejznámější je ta o Míšoví Kuličkoví), i jeho maminka mu dali do vínku zajímavou vlastnost: jednou z hlavních starostí Jiřího Menzela bylo, aby nepřekážel.
    Výsledek: v životě nepoužil ostrých loktů k tomu, aby se prosadil. Někdy ovšem docházelo až k neuvěřitelným situacím. Třeba: dramaturgie Barrandova mu nabídla, aby natočil Rozmarné léto podle Vladislava Vančury. Menzel se velice obával. Přesněji řečeno: jak převést Vančurovu nesporně lahodnou češtinu na plátno tak, aby ji neponičil a současně aby si divák přišel na své?
    A pak se dozvěděl, že kameraman Jaromír Šofr nemá to léto co dělat, což znamenalo, že bude od studia dostávat pouze (poměrně mizernou) základní výplatu. Právě ve chvíli, kdy se mu a jeho ženě narodilo miminko. V tu chvíli Menzel nabídku přijal. A pak pravidelně, když na ten film přišla řeč, mluvil o něm kritičtěji než jeho nejhorší nepřítel. Věděl sice, že dokonalosti nedosáhne ani ten nejsoustředěnější jogín, který čumí na svůj pupek tak dlouho, až se nad ním rozsvítí barevná svatozář, ale přesto se o tu nemožnost pokoušel.
    Vyhrál sice v roce 1967 Oscara za Ostře sledované vlaky, a v roce 1986 byl mezi pěti finalisty soutěže o tutéž cenu za film Vesničko má středisková, ale právě proto, že tentokráte nevyhrál, říkával, že to je všechno pouhá sázka do loterie. Kandidátů, říkal, je pět, a stačí, aby jeden z nich dostal o jeden hlas nad pětinu všech hlasů. Ale ne, odpověděl na překvapenou otázku, zda mu ta cena je jedno, není mi to jedno, jenže já jsem Vlaky dělal hlavně proto, že jsem byl uchvácen vyprávěním Bohumila Hrabala.
    Kdyby věděl, že sdělovací prostředky celého světa budou uvádět zprávu o jeho odchodu připomínkou, že je nositelem Oscara za Ostře sledované vlaky, asi by se smál: Vidíš, řekl by asi, jako kdybych už v životě neudělal nic jiného.
    A že toho udělal hodně. Ve filmu i na divadle.
    Ne, že by o to moc stál, ale několikrát se mu stalo, že přijmul pozvání, aby učil nastávající filmaře. Tohle bylo utrpení, svěřil se poté, kdy za touto prací zase jednou práskl dveřmi.
    Proč?
    Když před žáky předstoupil s tím, že filmař musí znát dvě věci, literaturu a řemeslo, jinak že se na to může vykašlat, sdělovali mu studenti, aby si s tím trhnul nohou. Prý jim má říci, jak se to dělá, že člověk vyhraje hned prvním samostatným filmem Oscara.
    Toho Oscara mi byl vlastně čert dlužen, říkal s nahořklým úsměvem. Od chvíle, kdy jsem tu sošku přivezl do Prahy, se ode mne očekává, že všechno, co udělám, bude dokonalost sama. A ceny že se jen posypou, a páni barrandovští šéfíci budou jezdit se mnou po světě, aby se mohli dát vyfotit s tou soškou.
    Jiří Menzel si zažil složitý život. Lhostejno, zda to bylo pouze závistí, ale tolik klacků naházených pod jedny nohy, to se také nevidí příliš často. Vždycky se snažil jít životem co nejpoctivěji. Někdy s větším úspěchem, jindy s menším.
    Ale měl odvahu se s tím vypořádat ve svém vlastním životopise. V Rozmarných létech mluví velice otevřeně, někdy až zbytečně sebekriticky, o svém životě až do roku Velké listopadové sametové revoluce. Naznačoval, že by někdy chtěl sepsat druhý díl. Jenže, odpovídal mi pravidelně na přímou otázku, kdy to tedy bude, když já jsem děsně línej, a když už mám psát, tak to raději scénáře.
    Pak přišel s další omluvou (ne, říkal, to není žádná výmluva): Pořád se něco děje, člověk by to ani nestačil zapisovat. A teď už to nenapíše.
    Jiří, tos nám neměl dělat.
    Petr Adler
    
 border=
    Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
    
 border=
    Tenisák

    V neděli jsme byli na procházce v Průhonickém parku. Chodíme tam rádi, do té odlehlé části, vzdálené od zámku. Tentokrát to bylo téměř z donucení, protože v našich lesích se konaly závody Transbrody a všude jezdili cestou necestou cyklisti. Nicméně i v parku Nora podala pěkný sportovní výkon. Ten okruh je zhruba pětikilometrový. Když jsme byli v půli, objevila tenisák, zřejmě ho tam odložil nějaký předpejsek. Sebrala ho, kutálela si ho, občas jí utekl z kopce dolů a ona za ním pádila svýma šmajdavýma nohama, aby ho chytla. Vždycky se jí to podařilo, takže ho donesla až do auta.

    Velmi jsem ji chválil. Podala výkon hodný Barta, mého kdysi rotvajlera, pamětnici se na něho možná rozpomenou. Ten ještě v Praze na Mrázovce lovil tenisáky z křoví za tenisovými kurty. Napadaly tam přes plot. Který borec asi střelil tenisák až do Průhonic do parku? Tenisák neprozradí a Norince je to jedno.