Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart zatím neumí napodobit.
  
Hyena

 Hledání:
 Sekce:
NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI

Zpět na hlavní
    stranu


 O Hyeně: Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres).

Tento text vznikl v září 1968. Bylo mi tedy třiadvacet let a psal jsem pod bezprostředním vlivem právě prožitých událostí. Text jsem od té doby neredigoval, nic jsem na něm neměnil. Je napsaný upřímně, nevěřil jsem tenkrát, že bude jakýmkoli způsobem zveřejněn. Berte ho tedy, prosím, jako dobový dokument.
Ondřej Neff


Divná okupace

26.8.1968

Probudil jsem se do husté atmosféry. U Vondráška v kanceláři byl ohromný kravál. Jak jsem se probíral ze spánku, před očima mi vystupoval obraz běsnící Evy, rozpačitého Vondráška a Jerry Janíčka, který se marně pokoušel Evu uklidnit. Stalo se toto:

Divná okupace
kapitoly:
21. srpna
22. srpna
23. srpna
24. srpna
25. srpna
26. srpna
27. srpna
28. srpna
Eva pozvala do Armády Bartošku s Čutkou, aby řekli něco do rádia o zasedání sjezdu, o jednání naší delegace v Moskvě a co si o tom má občan této země myslet. Oba přišli - a vrátná je nepustila do budovy. Domáhali se vstupu, ale nakonec jim Vondrášek nechal vzkázat, aby koukali zmizet, že tady je stanice Československo I., že on, Vondrášek má přesné dispozice a že oni tu nemají co pohledávat, protože do budovy má vstup jen pět určených komentátorů, mezi něž oni nepatří. Pochopitelně, že Čutka s Bartoškem se otočili na podpatku a vrátili se do Vysočan na zasedání sjezdu. Škoda, že Vondrášek neslyšel, co si oba rozlícení politikové o něm říkali.

Kromě toho se ukázalo, že komentátoři jsou Jezdinský, Dientsbier, Petránek, Jírů a Janíček a že o Kopecké nebo o Neffovi nepadlo ani slůvko. Tak ať si sebereme svých pět švestek a zmizíme. Leč tu padla kosa na kámen a pochopil jsem, proč musel Hitler Rh”ma zastřelit. Není snadné zbavit se starých barikádníků, kteří byli na místě od první hodiny. Nakonec to dopadlo tak, že Vondrášek učinil toto rozhodnutí:

Československo I. má vysílat jednou za dvě hodiny desetiminutový komentář. Dvojice Kopecká & Neff bude považována za komentátora a přijde do Armády v pondělí 26. srpna v devět hodin ráno.

Vondrášek učinil i jiná rozhodnutí. Ukázalo se totiž, že jeho nervy začínají povolovat. Byl totiž jat mánií zbavovat se spolupracovníků. Jeho ideálem byl takový stav, že by v celé Armádě zbyl jenom on sám. Není důležité, CO by vysílal. Jak známo, noviny vycházejí a Rozhlas vysílá i tehdy, když nikdo nepřijde do práce. A k tomuto ideálu Vondrášek od neděle 25. srpna směřoval a nutno říci, že ho později dosáhl. Pomohl mu k tomu Karel Veinlich. Stopadesát metrů od Armády stojí totiž vila, kde bydlí jedna z četných Veinlichových milenek. A zde, prostřednictvím Veinlicha, zřídil Vondrášek takový appendix armády. Byl to byt, kde se měly jeho ovečky shromažďovat ve chvílích, kdy zrovna nebylo nezbytné, aby seděly před mikrofonem a říkaly něco národu. A protože na každého vybylo asi dvacet minut denně, očekávalo se od nás, že zde strávíme většinu svého času, k pramalé radosti Veinlichovy milenky.

Kdo se chtěl dostat do této vily, musel projít tou zahradou, kterou jsme prchali 22. srpna na planý Malinův poplach, prošlo se kolem dětské školky, pak na ulici a doprava a kousek odtamtud to bylo. Cesta zpět byla složitější. To člověk musel znát heslo. Heslo znělo: "Je tam Slávek!" Sestřička ze školy pak otevřela a beze slova provedla příchozího do zahrady, kudy byl už volný přístup do rozhlasové vily. Bylo to všechno legrační, protože sestřičky ze školky nás už znaly od vidění, ale přesto jsme všichni poctivě opakovali heslo a sestřičky ani jednou neztratily trpělivost a neposlaly nás do háje.

Vila, kterou budu nespravedlivě nazývat "Veinlichovou vilou", byla v divoce rozrostlé zahradě, měla šoufl omítku, ale bylo na ní patrno, že před čtyřicet - padesáti lety žili v Praze lidé, kteří měli prachy a dovedli je utrácet. Veinlichova milenka měla hezký byt, solidně měšťansky zařízený předválečným nábytkem. V knihovně měla Sever proti Jihu a Věčnou Ambru a Ságu rodu Forsythů a spoustu jiných knížek, na kterých bylo patrno, že jsou určeny ke čtení a nikoli k reprezentaci. Byla to opravdu sympatická knihovna, nestyděla se ani za Jiráska, ani za Vinnetoua. Milenka byla taky sympatická, měla povyrostlého synka a rodiče, kteří nás obskakovali do té míry, že to bylo víc než trapné. Její tatínek například přinesl Karlovi Jezdinskému psací stroj, položil ho na stůl a řekl:

"Děkuji vám, pane Jezdinský!"

Karel upadl do hluboké hanby, protože myslel, že starý pán mluví ironicky. Ale tatínek zahnal máchnutím ruky Karlovo blekotání, že jako on děkuje za ten stroj a že stačilo říct a že by si pro něj došel sám, a řekl:

"Ne, opravdu, já děkuji vám!"

A děkoval vždycky, když něco přinesl, čaj, chleba nebo flašku červeného vína.

V noci z neděle na pondělí jsme spali poprvé u nás v bytě. Museli jsme to tajit před kolegy, protože ještě tehdy převládalo přesvědčení, že úderem desáté hodiny večerní nastává v ulicích rej čarodějnic, černé volhy NKVD projíždějí ulicemi, muži v kožených kabátech vytahují kontrarevolucionáře z postelí a odvážejí do Ruzyně. Z pamětí ještě nezmizel falešný poplach, vyhlášený Rumlem, že NKVD vylamuje dveře od bytů všech, kdo se kdy objevili, byť i jednou, před mikrofonem Svobodné vysílačky. Kromě toho den co den někdo přinesl zprávu, že na vlastní oči viděl provokatéry od NKVD na ulicích Prahy. Dokonce se jeden čas říkalo, že lidi od NKVD všichni nosí hnědé kalhoty a hnědou silonovou bundu a na nohou mají sandály. Tato zpráva nebyla tak absurdní, jak by se na první pohled zdálo. Všichni, kdo byli na festivalu mládeže v Sofii se shodují v tom, že všichni bulharští fízlové nosili stejný civil. Ti, kdo operovali v místnostech, byli oblečeni do modrých civilních obleků, venkovní Bretschneiderové byli v hnědém. Z románů Iana Flemminga, otce Jamese Bonda, však vím, že bulharští špióni jsou ještě blbější, než špióni albánští, o ruských ani nemluvě - ti jsou rafinovaní, až běda. Měli jsme v sedm ráno vysílání, takže jsme chtěli jít brzy spát. Okna našeho bytu vedou na hlavní nádraží, na širokou plochu seřadišť, bez jediného stromu nebo domu. V deset večer skutečně udeřila hodina duchů. Ze všech stran začaly štěkat kulomety a samopaly a k nebi tryskaly fontány svítících střel. Bylo by to hezké na pohled, kdyby ty svítící střely nepadaly přímo na plochu nádražního seřadiště. Stačilo, aby nějaký Ivan zvedl hlaveň o několik centimetrů výše a nasypal by nám střely do postele. Neměli jsme sebemenší chuť nechat se zastřelit v posledních dnech války. Když nás nezastřelili ve středu na Vinohradské, tak se nenecháme rozšrotovat v neděli v posteli. Vzali jsme matrace, vynesli je do předsíně, ustlali si na zemi a zapnuli tranzistorový přijímač.

Legální a svobodné vysílání se rozbujelo jako maliní. Hradec Králové měl tři vysílací stanice a jsem přesvědčen, že každé větší město bylo schopno kdykoli vstoupit do vysílání, a že kdyby to centrála v Plzni dovolila, Československo by mělo v tu ránu pětadvacet vysílacích stanic s celostátním rozsahem. Ale snad nejlépe byla slyšet Svobodná Evropa, která zpracovávala naše vysílání a reprodukovala všechno zajímavé, co se u nás vysílalo.

Ráno v sedm jsme byli zase v Armádě. Sepsal jsem komentář o tom, že se okupantům dosud nepodařilo najít okupační ideologii a co je třeba činit, aby ji nemohli vybudovat ani v budoucnu. Vondrášek se už smířil s tím, že nepohodlní barikádníci, Kopecká & Neff, se definitivně zařadí do jeho stanice Československo I. Odvysílal jsem svých deset minut, odnesl text Vondráškovi a ten ho zařadil do desek. To ovšem neznamenalo, že Vondrášek kapituloval. Byl dalek toho, aby se vzdal svého plánu vystěhovat celou Armádu. Trpělivě čekal, až přijde jeho chvíle.

Eva stále důrazněji prohlašovala, že lidi už mají nervy na cáry ze všech těch keců, které se na ně už pomalu týden linou z rozhlasových přijímačů. Chtěla, aby se v rádiu konečně ozvalo lidské slovo, aby tam byly i písničky a legrace a povídání. Vedle nás, zcela nezávisle vysílal Rozhlas ústředního výboru. Mohl nás vzít čet, když jsme jednou chytili partajní vysílání a tam se ozvala výborná parodie na rádio Vltava. Hlasatel skvěle četl jakoby dopis jakoby sudeťáka, adresovaný hlasateli rádio Vltava, panu Kokoškovi. Znělo to asi takhle:

"Tak jsem tě, Kokóška, záse slyšel po tech letech v rádio, Kokóška, ale kde ses tak dobše naučilá čéšsky? Dyš jsme byli spólu pod Stalingrád, tak si tak tópše némluvila, a když si dostala ten Kopfschuss, tak jsem némyslela, ??? eště vůbec budeš mluvit a ty mluvíš čéšsky na rádio!"

Z domova jsem přinesl krabici deset Voskovce a Wericha, ale pořád jsme se nemohli dostat k tomu, vysílat písničky. Prosadili jsme si však, že odpoledně uděláme kratičké, desetiminutové Mikrofórum, i s agenturou Mikrofóra. K tomu ovšem byl potřeba gramofón a ten v Armádě nebyl. Stačilo však zatelefonovat na první telefonní číslo, shodou okolností to bylo číslo Eviny švadleny, která bydlela za rohem, a gramofon byl na světě. To byly poslední dny, kdy stačilo někoho požádat a Rozhlas mohl dostat cokoli.

V devět hodin ráno jihočeský Rozhlas vyhlásil celostátní protestní stávku. Čtvrt hodiny bimbaly zvony a houkaly sirény, tak jako při páteční generální stávce. Nemohl jsem se však ubránit pocitu marnosti. Věděli jsme, že Dubček je v Moskvě považován za partnera a že s ním kremelští bandité jednají. Víc jsme nemohli získat. Rozhlas pomohl zorganizovat celonárodní frontu, která zachránila Dubčeka a jeho lidi před Indrovým revolučním tribunálem. Zachránil stranu před rozkladem a paralyzoval quslingovské hnutí. Ale v pondělí už bylo všechno hotovo, proslýchalo se, že v Moskvě jsou jednání uzavřena, ale že onemocněl Kriegel a naše delegace nechce odjet, dokud nebude Kriegel na nohách. Za žádnou cenu ho nechtěla nechat v jámě lvové.

Provázen houkáním továrních píšťal vstoupil do studia Petránek. Hned, jak mě uviděl, tak mi vyspílal, že prý jsem měl pesimisický komentář, který rozplakal jeho babičku. Oponoval jsem mu, že po mém soudu to byl komentář optimistický, protože považuji za příznivé, že Rusové jsou ideologicky ve slepé uličce. Ukázalo se, že na jednom místě jsem předvídal brzký konec současného interregna a napsal jsem, že krysy vylezou z kanálů a že si na ně musíme dát pozor. Ještě před dvěma dny jsme vysílali komentáře podstatně pesimističtější a nikoho nenapadlo plakat. Bylo patrno, že národ začíná být unavený. I to nejdramatičtější vysílání se stane monotónním. Amplióny hučely už týden totéž, nepřetržitě chrlily nespočetné rezoluce a protesty a stanoviska továren, úřadů a institucí a do toho krvavé a nepodložené zprávy o počínání okupantů. I člověk s koňskou náturou toho musel mít pomalu dost. Všiml jsem si, že na chodnících bylo stále méně lidí s tranzistorovými přijímači u ucha. Tytam byly doby, kdy Svobodné vysílání hřímalo z každého okna. Lidé teď spíš poslouchali Svobodnou Evropu, protože si mysleli, že v Mnichově budou dřív a lépe informováni o výsledcích moskevského jednání než my v Praze. Snad si také domýšleli, že nebude moci říci lidem celou pravdu, čekali, že Svobodné a legální vysílání bude brzy už jen legální.

Příští výstup jsme měli až ve tři odpoledne a tak jsme se s Evou rozjeli do vládní prodejny pro jídlo.

Vezla nás svým fiatem osmsetpadesátkou Jindra Papoušková, manželka sochaře, který se dal na film a napsal scénáře pro Formanovy filmy. Později si uvědomil, že nemá sebemenší důvod proto, aby dával své scénáře Formanovi, který z nich měl světovou slávu, když si může své věci režírovat sám. tak se dal do režírování a Tataři vpadli do Čech přesně v době, kdy pan Papoušek dotáčel poslední scény svého filmu.

Jindra Papoušková je nesmírně obětavá ženská, věčně usměvavá, která dělá všechno proto, aby úžasně nepraktický pan Papoušek nezahynul v tomto světě a mohl úspěšně pracovat. Má těžkou srdeční vadu a bylo pikantní, že právě tato žena nás měla vézt okupovanou Prahou kolem ruských tanků. U ministerstva zahraničního obchodu jsem vyzvedli Evina bráchu, náměstka, a jeli do Holešovic.

Na zásah bráchy-náměstka nás vybavila vládní prodejna potravinami na půl roku dopředu. Fiatek paní Papouškové byl plný lepenkových krabic s konzervami a chlebem.

"Takový chleba jste ještě nejedli," prohlásil brácha-náměstek, hrdý na svůj úspěch. Nemohou to posoudit. Nevím, jak je to možné, ale ti, kteří přinesli do Rozhlasu jídlo, obvykle z něho nedostali ani sousto, a naopak snědli jindy při jiné příležitosti krmi někoho jiného.

Na Hlávkově mostě stály tři ruské obrněné vozy a vojáci s nasazenými bajonety na hlavních samopalů zastavovali vozy. Kulomety, připevněné na obrněncích, se dívaly ústím svých hlavní do tváří českých automobilistů. Když se i náš fiatek dostal do ruského check-pointu, nebylo nám zcela do smíchu. Po Praze kolovaly nesčetné historky o tom, jak Rusové obírají chodce o hodinky a tranzistorové přijímače, jak zatýkají každého, kdo řekne nevrlé slůvko anebo se nevlídně zatváří. Vyprávělo se, jak jistý Rus potkal na mostu Legií mladou dívku, zastavil ji a zařval na ni - davaj časy. Dívka beze slova sundala zlaté hodinky, políbila je a hodila do Vltavy. A ten Rusák, praví lidový vypravěč, tam čuměl jako Turek v kostele.

Náš Rusák se choval poměrně mírně. Otázal se nás, zda převážíme nějaké zbraně, jako třeba samopaly a kulomety. Řekli jsme mu, ať se podívá. Šel tedy dozadu, aby se podíval, jaký to kontraband vezeme v kufru. S překvapením nalezl čtyřválcový motor o

!!!!!!!CHYBĺ STRANY 140, 141, 142 !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

To bylo dobré heslo. Vyhovovalo české nátuře do puntíku a přivádělo okupanty do stavu pernamentního šílenství.

Jiří Podlesný vyprávěl, jak přišli Rusové do budovy kriminálky v Bartolomějské ulici.

"Kde máte šéfa," zeptal se důstojník vrátného.

"Nevím, prej někam šel."

"Kdy se vrátí?"

"Jó, to se moc ptáte."

"Jak je možné, že tu není nějaký vedoucí?"

"Von říkal, že se to tady bez něj neposere."

Rus byl brunátný v tváři a jeho vojáčkové se těšili, že se zase bude střílet. začal řvát:

"Jestli mi do pěti minut nepřivedete šéfa nebo někoho, kdo to tu řídí, postavím vás ke zdi!"

"No, vlastně, šéf, když šel pryč, tak mi řek, abych to za něj vzal. Já jsem teď tady vedoucí," řekl vrátný jakoby nic.

Ruský oficír viděl, že s ním nic nepořídí a rezignoval. Jeho vojáci se rozložili po chodbách kriminálky, ale brzy dostali hlad.

"Tady máte peníze a koupíte nám jídlo nebo vás nechám zastřelit za spolupráci s kontrou," požádal oficír vrátného o službu a podal mu stokorunu.

Za pět minut byl dobrý Čech zpátky a vlekl obrovský pytel. měl v něm třistapadesát žemlí, tvrdých jako křemen. Není divu, pekaři na Perštýně dalo moc práce, než dal dohromady pytel týden starých žemlí, které se válely v koutech skladu.

"Voni nic jinýho neměli," řekl vrátný a bylo vidět, že ho to mrzí.

Méně efektní, ale zato autentická epizodka se odehrála v restauraci na náměstí Kubánské revoluce, kde jsme dostali hrnec svíčkové na smetaně a stokorunu na benzín. Kuchař zmíněné restaurace vyprávěl, že vedoucí Ústředního domu armády zkolaboroval a nařídil, aby restaurace jednorázově nakrmila ruskou posádku.

"Už to vařím," volal kuchař nadšeně. "Tři dny budou blít!"

V prvních dvou dnech okupace by český národ byl ochoten stavět barikády a jsem přesvědčen, že i armáda by jako jeden muž bojovala proti ruské přesile. Ale třetí a čtvrtý a pátý den bojovnost vyprchala a švejkovský způsob odboje dostal vrch. Jsou na světě národy, které by si nenechaly okupaci líbit a jejich bojovnost by přetrvala osmačtyřicet hodin. Ale jsem přesvědčen, že kvalita národa se neměří na litry prolité krve. Mnichov nebyl tragédií proto, že jsme podlehli, ale proto, že Čechoslováci ztratili tvář. Pražský srpen nebyl tragédií, ačkoliv jsme prohráli. Národ je nyní sám o sobě přesvědčen, že si tvář zachoval a je o tom přesvědčen celý civilizovaný svět. Nejenom lidé, ale i národy mají svou "image" a je důležité, aby tuto image zachovaly nejen před světem, ale hlavně samy před sebou. A to se v Československu podařilo, protože prostředky boje se plně kryly s možnostmi a těchto prostředků bylo plně využito.

Roztomilá paní Papoušková odvezla bráchu-náměstka k ministerstvu zahraničního obchodu do Pečkova paláce, vysadila ho sto metrů od ruských tanků, které hlídaly Československou tiskovou kancelář a o čtvrt hodiny později vyhodila Evu a mne před Armádou.

Ve tři hodiny jsme vysílali poslední Mikrofórum v současných dějinách rozhlasu.

Pro ty, kteří nejsou informováni - protože kdo ví, kdy moje zápisky bude někdo číst - připomínám, že Mikrofórum byl dvouhodinový pořad, složený z písniček a povídání, vysílaný každý den kromě soboty a neděle od tří do pěti odpoledne. Byl to nejživější pořad Rozhlasu, vysílala se v něm moderní pop-muzic a jazz a nejnovější hity a povídaly se tam srandy, ale i vážné věci. Vystupovali tu mladí lidé spolu s předními vědci a umělci a poslouchali to mladí, staří. Původně to měla být konkurence hudebním pořadům Svobodné Evropy. Postupem času se z Mikrofóra stal pojem.

Poslední Mikrofórum bylo ubohoučké. Trvalo deset minut, Eva pustila Davida a Goliáše od Voskovce a Wericha, přečetla povídání o legráckách, které viděla napsané na pražských zdech, já jsem překoktal cosi, jako zpravodajský přehled a pak nastoupil Ivan Štědrý, který vybíral pro Mikrofórum muziku, pustil z desky nekonečný recital Zdeňka Štěpánka o Čechách krásných a cosi zmateného plácal. Nepovedlo se to, ale alespoň to bylo něco jiného než ty věčné rezoluce "pracovníků Závodu na výrobu kuličkových ložisek v Klihovci", odsuzujících okupaci. Kolegové, konkrétně Petránek a Jerry Janíček - o vedení ani nemluvím - se na nás zlobili, ale pokud jsem slyšel, posluchačům se naše Mikrofórum docela líbilo. Ve vypjatých chvílích mají lidé jiná měřítka, než za normálních okolností.

Rád bych při této příležitosti připomněl pana Pavlíčka, šéfa divadla Na Vinohradech, který zřídil v divadle jakési improvizované studio a natáčel tu projevy českých herců. Slyšel jsem tříminutový proslov Vlasty Chramostové k mládeži, skvělý a dojímavý, který jsme vysílali na Československu I., tedy z Armády, přestože to nebyl komentář. Vzteklý řev našich šéfů se k nám naštěstí nedonesl.

Nikomu z nás se nepodařilo během šesti dnů vysílání rozzuřit Rusy tak dokonale, jako to provedl Petránek.

Petránek byl sedm let zpravodajem v Moskvě a umí dokonale rusky. Proto vedl k sovětským bojovníkům řeč, kde jim vysvětlil, že se stali obětí mamutího podvodu a že přepadli bratrskou zemi, která nemá nic jiného na práci, než výstavbu socialismu. A pak, aby to bylo dokonalé, zapěl nádhernou dumku ruským trestancům z koncentračních táborů, která začíná slovy - "Ja, sovětskij zaključonnyj..."

V Moskvě vyšla nedávno Bílá kniha o československé kontrarevoluci a ze všech rozhlasových komentátorů je tam pouze Jan Petránek, o němž se tvrdí, že rusky nabádal ruské vojáky ke vzpouře a nakonec jim zapěl odpornou odrhovačku. Vot ona, kontra, bljať!

Teprve daleko později, když už bylo po všem, jsem si uvědomil, jakou jsme udělali chybu, že Zahraniční vysílání vysílalo jenom anglicky, francouzsky a německy. Měli jsme vysílat i v jazyce ostatních čtyř okupačních armád, zejména maďarsky a polsky. Určitě by se našel někdo, kdo by těmito jazyky mluvil. Je pravděpodobné, že některé stanice měly své programy pro okupační vodáky, ale pokud něco takového bylo, pak to byla ojedinělá akce a nikoli trvalý propagační program. Zajisté, že ve zmatku prvních okupačních dní nikdo na nic takového neměl ani pomyšlení a později už to bylo zbytečné. Ale přestože můžeme pochopit, proč to tak bylo, je to škoda.

Schylovalo se k poslednímu večeru před návratem naší delegace z Moskvy. Šli jsme s Evou vinohradskými ulicemi. Všechny výkladní skříně byly polepeny plakáty, občas tu a tam na chodníku vznikl chumel lidí a dobrovolní kameloti rozdávali noviny. Před obchody už nebyly fronty, šli jsme nakoupit do koloniálu na náměstí krále Jiřího a nebylo tam o nic víc lidí než kdykoli jindy. Zásobování fungovalo bezvadně, za celou dobu okupace jsme nepocítili sebemenší nedostatek nějakých potravin. Pouze magnetofony, pásky a baterie nebyly k dostání. Obchody se zbavily zásob tranzistorových přijímačů.

Před obchodem zastavilo auto, nějaký člověk vyskočil s balíkem novin, položil ho na římsu výkladní skříně a zase zmizel. Měl jsem chvilku pocit, že lidé váhají si vzít noviny z římsy. Nevím, jak to ve skutečnosti bylo. Možná, že si nevšimli, že tam noviny jsou. Ale rozhodně tam nevypukla žádná dranice. Zato na druhé straně ulice někdo kolportoval Studenta. Pokud vím, bylo to poslední číslo, které vyšlo. Dva chlapi se tahali o poslední výtisk, přetrhli ho, vynadali si a každý z nich chtěl, aby mu ten druhý dal chybějící část. Nakonec se odebrali, klnouce, do svých domů s ukořistěným cárem časopisu.

V prvních dnech okupace nebyly noviny k dostání v trafikách. Jistá trafikantka mi prozradila, že nedostávají noviny proto, že jsou zadarmo a "ti, co je tisknou", se obávají, že by trafikanti s nimi kšeftovali. Je to kupodivu, ale neslyšel jsem dodnes, že by se s tiskovinami z té doby obchodovalo na černém trhu. To asi proto, že jich bylo tolik, že se na každého dostalo, pokud o to stál.

Moje auto, o kterém jsem se ještě nezmínil, celou tu dobu stálo na dvoře našeho domu. Je to "very british" sportovní MG-PB, 998 CCM OHC v perfektním stavu, z roku 1936. Jakýsi dobrý muž, odněkud od Ohrady, postavil svého darebného moskviče 408 tak šikovně, že jsem nemohl vyjet. Samozřejmě, že zamkl dveře na čtyřicet západů a nacpal tam rychlost a utáhl ruční brzdu hovězí silou, aby mu někdo auto neodnesl. Přišel jsem toho dne opět na dvůr, abych se podíval, zda ten člověk už ujel. Nikoli, pořád mi blokoval mitgeta. Pavlače domu byly plné lidí i zavolal jsem nahoru, čí že je to vůz. Přihlásil se k němu pan Kleinhampl ze čtvrtého patra, že prý je to jeho kamaráda. Tak jsem ho velmi slušně poprosil, aby jeho kamarád byl tak laskav a uvolnil mi cestu, že mi stačí, aby uvolnil ruční brzdu a rychlostní skříň - nebo aby odemkl dveře. Kleinhampl kýval hlavou a tvářil se provinile a nabízel se, že dobrého muže ihned zavolá, aby přijel od Ohrady a auto odklidil. Že prý se ten člověk bojí ruských tanků. Však víte, co se stalo v Nekázance. Věděl jsem to, Rusové tam projeli řadou zaparkovaných vozů, které pak byly dobré už jen do šrotu.

Mávl jsem rukou, že kamarád nemusí přijet hned, stačí, aby auto odklidil až zítra. Samozřejmě, že auto neodklidil, takže jsem mu musel napsat opovědný list, kde, pln barikádnické pýchy, jsem napsal, že díky jeho bezohlednosti Svobodný rozhlas měl o jedno auto méně. Moskvič hned nazítří zmizel a od té doby, kdykoli potkám Kleinhampla, hledám v jeho očích záblesk pomstychtivosti. Domnívám se, že nalézám. Prevítství některých lidí hvězd se dotýká. Ale nechci nikomu křivdit, chraň Bůh.

K dokreslení atmosféry těch dnů nebude naškodu, když se zmíním, jak jsme toho dne pili s Evou naši flašku Cabernetu. Okna všech pokojů našeho bytu vedou na ulici, kde se střílelo. Jak už jsem řekl, neměli jsme chuť nechat se zastřelit za pět minut rozuzlení. Okna kuchyně vedou na pavlač, ale je tam vidět z okolních domů a tak jsme se zase báli, že někdo na nás zavolá NKVD. Usídlili jsme se proto v koupelně a strávili tam večer při lahvičce a tranzistorovém přijímači.

Další pokračování
předchozí díl


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Hyena jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.