Zatím pokračuje z části politického spektra jeho adorace a už se objevila i paralela s Václavem Havlem. Bylo by smutné, kdyby on sám, tedy předseda Vystrčil, si tento nesmysl vzal k srdci a bral ho vážně. Bohužel tu určité indicie jsou. Hned jak se vrátil z Tchaj-wanu, sdělil obyvatelstvu, že se na ostrov vypravil proto, aby pomohl narovnat České republice páteř. Bylo by dobře, kdyby mu někdo vysvětlil, že Česká republika páteř napravovat nepotřebuje a kdyby potřebovala nějakého terapeuta, není jisté, že by právě on byl ten vhodný odborník.
O zlomení páteře starali nacisté a po nich komunisté a ani jedněm, ani druhým se to nepodařilo. Přímost páteře držely ty statisíce lidí, kteří nehráli hru, nechávali se vyhazovat z práce, nespolupracovali s režimem, nenechali se vlákat do chomoutu partaje. Byla jich většina, protože bez toho by nikdy nedošlo k listopadovému převratu.
Je dobře, že Miloš Vystrčil se na Tchaj-wan vydal. Tlaku čínského gigantu je třeba čelit zvláště teď, kdy je Evropa oslabená zničujícími ideologiemi. Posílit páter nepotřebuje Česká republika, ale Evropská unie. Odezva na Vystrčilův kousek zdaleka není obdivná. Není divu, Evropa vyvezla špinavou část svého průmyslu mimo jiné právě do Číny a teď hraje hru lídra v boji za záchranu planety. Konflikt s čínskými komunisty je to poslední, co teď potřebuje. Ve hře je příliš mnoho peněz. Takže bojovníkem asi zůstane právě Miloš Vystrčil, eventuálně další velký hrdina Pavel Novotný. Ten už dal Číňanům ultimátum, aby se omluvili do čtyřiadvaceti hodin, nebo se nasere. Bylo by zábavné ho vrtulníkem dopravit na Náměstí nebeského klidu přímo před budovu ÚV komunistické strany Číny, aby jim to tam zopakoval od plic.
Čistě věcně vzato, Čína je bezpochyby náš nebezpečný soupeř, konfrontace už tady je a bude sílit. Kdyby Vystrčilova cesta a přemrštěná čínská reakce na ni přispěla například k poznání, že je šílenství svěřit budování nové generace evropského komunikačního systému firmě řízené čínskými komunisty, pak by Vystrčil zasloužil Řád bílého lva. Od Zemanova nástupce.
Petice proti cenzuře
Věru nejsem žádný petent, nicméně k petici sepsané Marianem Kechlibarem, Danielem Vávrou a Vlastimilem Veselým jsem se připojil. Petice s názvem Stop cenzuře se obrací proti sílícímu tlaku na sociálních sítích. Upozorňuje na to, že pod záminkou eliminace agrese a lží dochází k politické manipulaci. Dochází k diskriminaci názorů vhodných nebo nevhodných, přičemž neustále se měnící kritéria se aplikují i zpětně. Z textu vyjímám:
Jestliže nadnárodní gigant určuje, jaké informace se dostanou k uživatelům, může snadno ovlivnit volby tím, že bude systematicky potlačovat pozitivní zprávy a upřednostňovat ty negativní o jednom kandidátovi, zatímco o druhém naopak. Podobně může preferovat vybrané politické strany či názorové proudy.
Jsme připraveni na situaci, když přestane zobrazovat příspěvky nebo zablokuje účty nepohodlných kandidátů a nahradí je příspěvky jejich konkurentů, k jejichž sledování se uživatel ani nepřihlásil? Jsme připraveni na to, že v den voleb vybídne vlastník či manažer sítě potenciální voliče jedné strany, aby šli volit, zatímco druhé od toho odradí? Vzhledem k nulové právní úpravě jde o zcela anonymní, netransparentní a utajované procesy a v nich zainteresované osoby, které mohou významně ovlivnit např. výsledky voleb.
Situace je vážná, svoboda slova je v ohrožení, u nás zatím méně než jinde: mně jako člověku který v diktatuře prožil pořád ještě větší část života mi to připadá šílené a absurdní, nicméně je to tak. Pořád ještě můžeme svobodně mluvit a psát a když už je svoboda omezována na sociálních sítích, je tu možnost aspoň petice. Přečtěte si ji a pokud s obsahem souhlasíte a uvědomujete si vážnost situace, připojte se zde.
V neděli jsme byli na procházce v Průhonickém parku. Chodíme tam rádi, do té odlehlé části, vzdálené od zámku. Tentokrát to bylo téměř z donucení, protože v našich lesích se konaly závody Transbrody a všude jezdili cestou necestou cyklisti. Nicméně i v parku Nora podala pěkný sportovní výkon. Ten okruh je zhruba pětikilometrový. Když jsme byli v půli, objevila tenisák, zřejmě ho tam odložil nějaký předpejsek. Sebrala ho, kutálela si ho, občas jí utekl z kopce dolů a ona za ním pádila svýma šmajdavýma nohama, aby ho chytla. Vždycky se jí to podařilo, takže ho donesla až do auta.
Velmi jsem ji chválil. Podala výkon hodný Barta, mého kdysi rotvajlera, pamětnici se na něho možná rozpomenou. Ten ještě v Praze na Mrázovce lovil tenisáky z křoví za tenisovými kurty. Napadaly tam přes plot. Který borec asi střelil tenisák až do Průhonic do parku? Tenisák neprozradí a Norince je to jedno.