Pohled čerstvého osmdesátníka
Tak dlouho jsem slýchal výzvu „neraď, není ti šedesát", až mi najednou bylo sedmdesát. Ode dneška je mi osmdesát a to zase budu slýchat, nepleť se do toho. Neposlechnu. Konec konců, taky jsem radil i když mi nebylo šedesát. Takže dnes se zmíním, jak se na to všechno dívám.

Obecně vzato, udivuje mě, jak se přesvědčivě splnily obecné představy autorů sci-fi, ale jak se nesplnily konkrétní předpovědi. Výčet nezdarů by byl dlouhý. Mobilní telefon a sociální sítě nepředvídal nikdo, individuální letecká doprava je nesplnitelný sen stejně jako před sto lety.

Co tedy se splnilo? Stanislaw Lem ve svém Návratu z hvězd popisuje ochablou změkčilou kulturu zformovanou betrizací. Je to fiktivní biologicko-chemický proces, který potlačuje agresivní a násilné sklony u lidí. Jedná se o formu psychické modifikace, při níž jsou do mozku aplikovány látky, které trvale eliminují schopnost člověka páchat násilí nebo prožívat extrémní agresivní emoce. Tento proces je v románu prezentován jako klíčový prvek utopické společnosti na Zemi, která se snaží zajistit mír a harmonii, ale za cenu omezení některých lidských instinktů a svobody.

Román vznikl před půl stoletím. Nepřímo navázal na Bradburyho 451 stupňů Frahrenheita. Týmy hasičů v něm pálí knihy, když nutno, tak i se čtenáři. Knihy obsahují různé názory, které mohou lidi polarizovat. Aby se předešlo sporům a udržela se uniformní, „šťastná“ společnost, bylo rozhodnuto knihy eliminovat. Cenzura začala kvůli tomu, že některé skupiny se cítily uraženy určitými díly, což vedlo k postupnému omezování literatury.

Četl jsem ty knihy v době, kdy mi věk nedával oprávnění k ničemu jinému než údivu. Lemův betrizovaný svět jsem vnímal jako hříčku. Vždyť tehdejší svět byl všechno, jen ne změkčilý! Na svůj údiv teď vzpomínám, když vidím pětiletého kluka s helmou na hlavě, jak jede na elektrické koloběžce po cyklostezce namalované na asfaltu. Pokud jde o Bradburyho, jeho obavy jsem nechápal už vůbec. Ameriku jsem vnímal zpoza plotu jako oázu kreativity a svobody. Tam že by pálili knihy?

Dnes tam knihy pálí. Cancel culture je tam vnímána jako kultura rušení, nikoli jako zrušení kultury.

Jak mohli Bradbury a Lem a mnozí další vědět, co se stane, když nic nenaznačovalo, že to k tomu směřuje? Řekli by, neřeknou, jsou oba na věčnosti. Sám si to vysvětluji tak, že průmysl dobra je jediné skutečně dynamicky se rozvíjející odvětví v euroatlantickém světě. Chceš úspěch a respekt, mladý muži / mladá ženo? Najdi si hrozbu a začni chránit. Odhal zdroj nesouladu a snaž se ho zničit. Zákrutu narovnej, hrbol srovnej.

Až bude vše zlé zakázáno, nastane ve světě dobro.

Tak varovali moudří v polovině minulého století. Nejvyšší čas jejich spisy zakázat.

Lízání, tentokrát křížové

Ljuba uvařila k obědu jahodové knedlíky. Asi se na sympatiích k jahodovým knedlíkům shodneme všichni. Všechno v nich bylo jak náleží, včetně třtinového cukru a jogurtu. Na dně talíře zbylo cosi velmi dobrého.

Také pejskové mají nárok na účasti. Talíř dodán k vylízání. Nebylo to poprvé, podotýkám. Dnes, nad talířem se zbytky po jahodových hodech, jsem si všiml zvláštního jevu: křížení jazyků. Gari se s Norou u talíře nehandrkují. Je to prosté sdílení se vším všudy. Ze začátku to je podílničení, asi jako když si Španělé a Portugalci dělili svět. Následuje ale křížení jazyků. Gari zajíždí Noře do její poloviny, zatímco Nora rejdí v její půlce.

Nerafou se. To je hlavní. Kéž by to bylo vždycky tak.