Muž s igelitkou, muž s červeným batohem
Muž s igelitkou vstoupil do dějin v červnu 1989. Fotografie osamělého chodce vzdorujícího koloně tanků směřujících na pekingské náměstí Nebeského klidu dodnes patří k ikonám druhé poloviny dvacátého století.

Muž s červeným batohem na zádech se nikdy takového věhlasu nedočká. Na dvě vteřiny vstoupil do záběru kamery televizního štábu na lyžařském závodě Jizerská padesátka a jen tak mimochodem utrousil, co si myslí o ministru zahraničí Petru Macinkovi. Video letí po sociálních sítích a člověk si tak říká: jakou práci dalo dostat do centra Prahy v neděli v mrazu devadesát tisíc lidí a tady stačila jedna holá věta a vyjádřeno jest jaksi totéž… a taky sdělení doputuje k tisícům lidí.

V celé kauze, která je zároveň smutná jako legrační, nejvíce otazníků je kolem postoje Andreje Babiše k celé věci. Kdyby byl chlap, Macinku by vyhodil a pak by čelil vládní krizi, která by jistě nastala. Pak ovšem by – jako v té písničce – šly stranou všechny řečičky. To Babiš neudělá. Na tiskovce po pondělním zasedání vlády oznámil veřejnosti, že Petr Macinka změní způsob komunikace. Co to bude znamenat? Macinka přestane vyhrožovat prezidentovi, že ho napráská generálnímu tajemníkovi NATO, když nepodepíše Turka jako ministra? Nebude ignorovat Hrad? Macinka prý cosi Babišovi slíbil. Co? Nemáme žádný zájem na eskalaci sporu, oznamuje Babiš. Pročež Filip Turek chystá na prezidenta žalobu....

Když už jsme u té komunikace, tak další ukázka: na demonstraci na Staromáku propírali ministra kultury Otu Klempíře. Co na to Ota Klempíř? Pozve si provinilé umělce na koberec na ministerstvo, aby „si to s nimi vyříkal“.

Otu Klempíře znám dlouho, mám ho rád a vážím si ho, ale tohle je ukázka, jak rychle člověk zblbne v kontaktu s mocí. Je jasné, že „to tak nemyslel“ a než to vypustil z úst pevně věřil, že je to dobrý nápad a akt vstřícnosti. Ale akt vstřícnosti by byl, kdyby se sebral a vydal se do herecké šatny a tam by si s pány herci a paními herečkami popovídal. Já jednou napsal o jedné herečce blbost a ona mi poslala lístek do divadla a po představení jsme zaskočili na skleničku. To holt je komunikace, když se není zblblej… přičuchnutím k moci.

Holt, jsem druhej

Pán tvorstva nebo minimálně pán psů? Nenechte se vysmát. Dám příklad.
Dnes ráno jsme šli s Gari a Norou minimální okrh, jenom cestu lesíkem zvaným Cíp. To je skutečně cíp lesa mezi Starou Zvolí a naším Šmoulovem, protkaný cestičkami. Znám je všechny zpaměti, žádný problém s orientací.

Nesmí ale být sníh. Takže jdeme, projdeme Cípem na lesní skorosilnici Březovská, vím moc dobře, kde odbočit na stezku zpátky do Cípu… sakra, kde ti čoklové jsou?
Rozhlídnu se. No jo, jak je zasněženo, já přehlíd odbočku… ale Gari s Norou ne, ty zabočily správně a teď tam čekaly: kde se ten starej prďola fláká, že on zase bidenuje a zakufroval!