Konec Dona Pabla
Všechny slavné politické skandály vypadaly jako ptákovina, ale případ ministra Pavla Blažka a darované miliardy předčí vše, co jsme museli až dosud vydýchat. Zdráhal jsem se k tomu vyjádřit, protože jsem nechápal, o co jde a nechápu to doteď. Do přehledu shrnul na svém Facebooku Patrick Zandl sled událostí. Moudrý z toho taky nejsem.

Přitom Pavel Blažek vedle Martina Kupky a snad i Mariana Jurečky je výjimečně schopný, výkonný, zkušený, ve funkci efektivní a úspěšný a také sympatický ministr v jinak zoufalé vládě Petra Fialy. Právě to mi na všem připadá nejpodivnější. Kdo jiný než zkušený Pavel Blažek dobře ví, v jaké atmosféře pokrytectví, svatouškovství, předstírání a frázovité nabubřelosti se provozuje naše politika, nota bene před volbami. Možná v atmosféře autenticky svobodných devadesátek by bylo možné, aby ministr spravedlnosti zakopl o miliardu, která se najednou vyskytla, a zvolav „hele, miliarda", strčil ji do rozpočtu. Skoro to vypadá, jako by Blažka už další pobývání ve Fialově spolku štvalo tak silně, že udělal bengál. Zachoval se jako ten pán, který v šéfově kanceláři podpálil záclony a vymočil se na ručník. Takže vykonal čin, pro jaký má hovorová čeština výraz bejkárna. Petr Fiala, neschopný ničeho, nebyl schopný ho vyhodit, takže Blažek nakonec odešel sám. Připadá mi to, jako když v temné místnosti zhasne jedna z posledních zářících žárovek.

Veřejným prostorem se line rozhořčený jekot a z opoziční strany volání, aby odstoupila celá vláda.

Požadavek to je oprávněný. Ale ne proto, že ministr Blažek zakopl o podivnou miliardu a nalil ji do rozpočtu. Tahle vláda selhala v řešení jednoho ze zásadních problémů doby: zlikvidovala připravený zákon a rozjela proces završený totálním zhroucením systému. Katastrofální blamáž ve věci dostavby Dukovan jen korunuje trapný opus.

Co by se ale stalo, kdyby se Fiala odporoučel s celou svou menažerií? Rýsuje se i varianta Okamury jako ministra zahraničí. Přechod z louže do tak mazlavého bláta je přece jen nervy drásající...

Už jsem zase zpátky

Omlouvám se za pauzu a děkuji čtenářům za trpělivost a věrnost. Pejskové mě po déle než dvou týdnech pěkně přivítali. Slušelo by se slíbit, že už to nikdy neudělám. Co když ale jo?