![]()
![]() Třebaže účast byla vysoká, přes 72% z 29 milionů oprávněných voličů, polský volič, jak se zdá, nedal takto těsným výsledkem (žádné předchozí prezidentské volby v Polsku takto těsné nebyly) jednoznačný pokyn, kudy má Polsko jít. Velmi hrubě zjednodušeno, jedna cesta vede do Bruselu Ursuly von der Leyen, kdežto druhá do Washingtonu prezidenta Donalda Trumpa. Směry to jsou velmi rozdílné a kampaň rozhodně nebyla vedena v rukavičkách. S uklidněním se počítat nedá, bylo toho v kampani řečeno a uskutečněno příliš mnoho, než aby zavládlo uspokojení a klid. Jedno je ale jisté. S Polskem jsme osudově spojení po staletí, naše dějiny se prolínaly, v Polsku panovali naši velcí Přemyslovci a na polskou dynastii Jagellonců se vzpomíná s trpkostí jen proto, že skončila nešťastnou bitvou u Moháče. V dnešní rozkolísané době je Polsko součást bloku naprosto odhodlaného čelit oznámené ruské expanzi. I kdyby v Polsku zvítězil kdokoli, zelený, červený nebo puntíkatý, na postoji k Rusku by se nic nezměnilo. Ani Rafał Trzaskowski by nebyl žádný trumpeta nahrbený před bruselskými poblázněnými nápady (navíc – na to nesmíme zapomínat – převážně berlínského původu). Pevné vazby s Polskem by měly být prioritou nejen naší zahraniční politiky, ale ve všech dalších oblastech. Naše vzájemné vztahy nejsou tak živé, jak by měly být. Z polské strany je to proto, že se Varšava snaží hrát vyšší hru, než jaké je Praha schopná. Ze strany Prahy je to proto, že Praha není schopná hrát žádnou hru. Což se nemění od doby tatíčka Masaryka. Který vedl s Polskem válku, ano, to jsou ty paradoxy.
|