Malý předvolební povzdech
Všiml jsem si v proudu oznámení na Twitteru, že šéf asociace českého obranného průmyslu Jiří Hynek bude mít přednášku na téma obnovy slávy našeho českého zbrojního průmyslu (nemalé, dodávám) a bude hovořit na téma, jak ničí Green Deal a ESG obranyschopnost (celé Evropy, dodávám) a co by se mělo rychle změnit (všechno, dodávám). Jiří Hynek je figura, která se bude sunout do popředí teď a v době následující, kdy se ukazuje, že končí mejdan a musíme odložit špičaté čepice a frkačky a začít se chovat jako dospělí lidé. Ne snad, že by se Hynek zatím držel zpátky. Pokusil se i kandidovat v prezidentských volbách v roce 2018 (po neúspěchu v prvním kole podpořil Zemana, k tomu se ještě dostaneme), načež vsadil na Realisty a poté na Šlachtu. Teď kandiduje na nevolitelném místě za Svobodné do Evropského parlamentu. Proč se člověk zásadně angažovaný v obraně musí ploužit na politickém okraji? Souvisí to s tím, že realistický politický proud neměl a nemá významnou politickou oporu. Strana realistů, to byl předem k neúspěchu odsouzený projekt Petra Robejška. V hlavním proudu politiky neměl realismus oporu. Kde by ji měl vzít? ANO žádné ideje nemá. Zelení, u nás to jsou Piráti, to je rozpustilá mládež na výletě za peníze rodičů. ODS se rozplizla do pragmatismu bez jasných kontur, TOP 09 je realistická jen v několika heslech. Slyšíme volání po autenticky realistické straně (konzervativní je hloupé označení, protože není co konzervovat, a pojem „pravicový" se podařilo tak umatlat, že se ho málokdo neštítí uchopit). Není taková strana, přinejmenším na naší politické scéně. Nedělejme si iluze, že blízké eurovolby v tom něco změní – preference v podstatě kopírují zavedenou křivku, s pár výjimkami, které umožní pár nýmandům tipu Filipa Turka domoci se platu europoslance. Nicméně upřímně věřím v sílu demokracie. Už mnohokrát se stalo, že ve chvíli zdánlivě beznadějné se vzchopí a projeví svoji sílu. Na sklonku třicátých let to taky vypadalo s demokracií špatně a skončilo to triumfem. Ale těch obětí a těch ztrát, které to stálo… To je ten povzdech. Zaplaťpánbu!

Vraceli jsme se z večerní procházky. Bylo to o víkendu napínavé. Občas bylo hezky, ale pak se strhl liják. Za pátek a sobotu jsem naměřil 27 mm a to je fakt docela dost. V neděli se nám podařilo nezmoknout.
ˇˇSli jsme lesíkem na okraji našeho Šmoulova, říkáme mu s Ljubou Cíp. Najednou slyším „dus dus", takovou tu muziku co nesnáším. Lekl jsem se, že na někdejším Prasečáku bude technoparty. Taky pejskové se naježili, když to slyšeli. „Dus dus", to se jim nelíbí. Vystoupili jsme z lesa na parkoviště. „Dus dus" mě skoro porazilo. Ale hned jsem se usmál a zvedl palec…
Byla tam dvě auta zaparkovaná bok po boku, jedno předkem, druhé zadkem k lesu. V Otevřená okna, odtud ten „dus dus". V jednom autě dva namachrovaní mládenci, v druhém dvě namachrované holky.

Mazali jsme s pejsky pryč. Chvála bohu! Tak to má být! Ještě fungují instinkty! Za rohem už nebyl „dus dus" slyšet. A já měl radost.
Konečně vidím kluky a holky, aniž by čuměli do mobilu. Pejskům je to samozřejmě, jedno, ti mazali domů, čekala je miska se žrádlem.