![]()
![]() Jako pamětník bych rád dodal pár postřehů. Oslavované Pražské jaro fakticky trvalo pouhé tři měsíce, od března do května. Před tím veřejnost sledovala vnitrostranickou půtku, souboj dvou křídel v Komunistické straně. Tisk se zabýval zločiny padesátých let, zásadní témata ale zůstávala tabu. Ke zlomu došlo, když vypukla aféra klem generála Jana Šejny. Byl stíhán kvůli kšeftování s jetelovými semínky (nevymýšlím si) a zachránil se útěkem do Itálie, skončil v USA. Od tohoto okamžiku se v tisku psalo mnohem svobodněji, ale v květnu už začal otevřený nátlak Moskvy a události spěly k invazi. Bavit se o Pražském jaru jako o koncepčním pokusu ustavit jakýsi socialismus s lidskou tváří je scestné. Byl to živelný proces. V čele KSČ stál slaboch Alexandr Dubček, představy tzv. reformního křídla partaje byly zmatené, pokud vůbec nějaké. V těch třech jakž takž svobodných měsících ve veřejnosti vyvstával stále jasněji formulovaný požadavek ustavit pluralitní systém bez vedoucí úlohy KSČ a to bylo absolutně nepřijatelné pro Dubčeka, natož pak pro Moskvu. Ve zpětném pohledu se dokonce zdá, že proces byl od začátku řízen z Moskvy s cílem jednak zlikvidovat liberálnější křídlo v KSČ, jednak instalovat vojenskou sílu SSSR na našem území: Sověti ten požadavek dlouhodobě uplatňovali, ale narazili na odpor Antonína Novotného, tehdejšího prvního muže státu. Proto byl Novotný odstraněn, nahrazen rusofilním idealistou Dubčekem. O vpádu bylo rozhodnuto zřejmě od začátku roku 1968 a hledaly se jen vhodné záminky, aby se vpád ospravedlnil před komunistickou pátou kolonou na Západě, před kompartajemi, tzv. „mírovým hnutím" (jeho obdobou jsou dnešní chcimíři, taky je to agentura Moskvy) a popletenými levicovými intelektuály (ti hrají zničující roli napříč dějinami dvacátého a teď i jednadvacátého století). Rozhlas a další média (rozhlas z technických důvodů měl v Srpnu největší dopad) proto Dubčekovu skupinu podporoval a snažil se zabránit střetnutí. Rusové byli, jsou a budou mistři lživé propagandy. Zneužili by odpor pro svoji verzi příběhu. Naopak, z dnešního pohledu směšný narativ o „zrazeném přátelství" celosvětově oslabil jejich vliv, hlavně v intelektuálních kruzích, ty až do té doby jim sloužily jako opora. Mohla se skupina Dubček & spol. zachránit? Možná, ale musela by jít cestou, pro jakou se rozhodl v Polsku Wojciech Jaruzelski, když v roce 1981 vyhlásil doslova krvavou diktaturu a udusil nepokoje v zemi. Jenže Jaruzelski byl generál, kdežto Dubček byl jenom slušný ubrečený člověk, popletený náhlou popularitou: nepochopil, že není populární proto, že prosazuje socialismus s lidskou tváří, nýbrž proto, že oslabuje komunistický režim. Srpen 1968 byl nepochybně prohra s ohledem na podvolení Moskvě podpisem Brežněvova diktátu. Nicméně se podařilo zabránit vzniku tzv. dělnicko-rolnické vlády. V Moskvě ustavená varianta pod vedením Gustáva Husáka rozjela tzv. normalizaci, tupý režim nýmandů. Dvojice Vasil Bilak a Alois Jindra byli řezníci mnohem tvrdšího typu, těžko spekulovat, jaký režim by tu zavedli, kdyby se jim varianta dělnicko-rolnické vlády povedla. Bylo by to lepší nebo horší? Je to volba, která žumpa víc nebo míň páchne. Je z toho všeho poučení? Ovšem, že ano. Rusko (nehrajme si na to, že SSSR byl „něco jiného", bylo to imperialistické Rusko v rudém trikotu) bylo, je a bude vždy tupé a násilnické. Blázen ten, kdo mu cokoli v čemkoli věří. Sympatii levicových intelektuálů zřejmě Rusko ztratilo navždy a proto dnes svoji pátou kolonu staví hlavně na podpoře nacionalistických partají a extremistických skupin (včetně islamistických, což je opravdu černá groteska). Z takového pytle se novodobá „mírová hráz" těžko sestaví. V tomto ohledu je mnohem slabší než někdejší Sovětský svaz. Což neznamená, že to není Říše zla, která rozumí jen odhodlanosti a síle. Tu musíme prokázat my, nikdo to za nás neudělá.
Chroupaly se skvěle, Jak to dopadne s neřádstvem uvidíme, mělo by to začít fungovat brzy. |