Hodně svátků, až je přesvátkováno
Je to šňůra svátků. Začíná 30. dubna radostnou kratochvílí zvanou pálení čarodějnic. Proboha, snad si nepomyslíte, že jsem suchoprd a snažím se pokazit dětem radost. Pro ně je to ohýnek a pečení buřtů a legrace. Nic proti tomu. Ale přiznám se, že se mi i dnes zhoupl žaludek, když jsem jel kolem našeho obecního „playgroundu" a viděl tam uchystanou dvoumetrovou hranici a na vrcholku realistickou ženskou figuru. Za tři sta let, od poloviny patnáctého do poloviny osmnáctého století, bylo takto upáleno na padesát tisíc žen. Muži se upalovali také, ale podle odhadů žen bylo čtyřikrát víc než mužů. Asi to má něco společného se sexualitou a jistě o tom bylo napsána spousta knih. Nechci je číst. Jen opakuji, že se mi to hnusí a těší mě jen to, že nic z toho, co jsem tu teď napsal, nebude trápit děti při dovádění kolem ohníčku, protože o tom nevědí.

Hned na to následuje 1. máj. Původní svátky začátků léta žijí dodnes ve zvyku stavění májek: první zmínka o něm je u nás z roku 1422. První máj zpopularizoval i Karel Hynek Mácha ve svém milém spisku o zamilovaném chlapíkovi, který zavraždil svého otce a coby otcovrah byl vpleten do kola. Načež do jarních svátků toho vstoupila politika. V roce 1886 došlo v Chicagu k Haymarketskému masakru korunovanému popravami. Byl z toho 1. máj, svátek pracujících, slavený tím, že nepracuje. Týden a něco po něm přijdou oslavy svobody. 8. května oficiálně skončila druhá světová válka v Evropě a den na to následovalo osvobození Prahy sovětskou armádou, osvobození Prahy, osvobozené sovětskými vojáky, kteří přeběhli k nacistům. Jakmile Prahu osvobodili, hledali svobodu u Američanů. Ti je přijali a hned poté poslali je šupem zpátky do sovětské země svobody, kde byli dílem popraveni, dílem posláni do gulagu, kde pomřeli hladem a nemocemi.

Navzdory tomu všemu jsme v líbezném ročním období a těším se, že si dnes dám pusu se svou ženou pod rozkvetlou jabloní.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Někam se jde?
Vím jak to dopadne a přece o to znovu a znovu pokouším: vyplížit se z domova, aniž by to Nora věděla. Gari, té je všechno jedno. Stará se jen o svoje pohodlí a o žrádlo. Jedno s druhým souvisí tak úzce, že je to v podstatě jedna a táž hodnota. Kdežto Nora? Patnáctiletá chromá stařena?

Moje odchody z domova jsou dvojího druhu. Mám nějaké řízení v Praze. Obléknu se do městského a to už Nora ví, že ji s sebou nevezmu. Když ale chci zajet ke Kreisovi do železářství, můžu si být jistý, že se odkudsi Nora vynoří a upře na mne tázavý pohled: někam se jede?

Přitom… já ji naložím a v autě ji žádná rozkoš nečeká. Leží na svém pelechu na zadních sedadlech a dříme, více méně stejně, jako dříme na svém křesílku v obývacím pokoji. Ale ten pocit musí být jiný.
Jak jiný? Dost silný na to, aby ji propasíroval i skrz obvodové zdi domu.