Poznámky pesimistického optimisty
Evropský parlament schválil 17. června nové „návratové nařízení“. Obsahuje mnoho rozumných bodů, odtud tedy optimismus. Rozhodnutí o navrácení se vydává automaticky s odmítnutím asylu a dotyčný musí okamžitě opustit půdu EU. Problémoví žadatelé půjdou do detence, dokonce až na dva roky. Budou zřízena detenční zařízení mimo území EU a šup tam s těmi, kdo nespolupracují, tedy s těmi kteří zahodili doklady, lžou o svém věku a podobně. Evropský parlament to schválil poměrem 418 pro ku 218 proti při 30 abstencích. I to je důvod k optimismu. Je to známka toho, že tlak reality je tak silný, že i Evropský parlament hlasuje rozumně přesvědčivou většinou 4 ku 2.

Snílkové věřili, že přílivem osob ze zemí třetího světa se vyřeší demografický problém Evropy. Že s novými lidmi přijde svěží pracovní síla, roztočí se ekonomika – vždyť Green Deal vytkl smělé úkoly a otevřel nové příležitosti. Výsledek po deseti letech snění? Sociální systém migrací postižených zemí se hroutí. Nedostatek pracovních sil trvá, kriminalita roste. Green Deal zůstává státním náboženstvím, ale roztočil kola jenom v Číně. Odtud se do Evropy dovážejí všechny ty zelené technologie nezbytné pro udržitelnou společnost zítřka. Náboženství zůstává, protože příliš mnoho kněží je na něm finančně závislých. Co ale s tou migrací? Neklid ve společnosti roste, někde jsou už i výtržnosti připomínající občanskou válku.

To byl popud pro nové „návratové nařízení“ a jak jsem řekl, to je ta optimistická část mé úvahy.

Teď ten pesimismus. Tedy, spíš realismus.

Hranice jsou propustné nebo nejsou. První zřídili plot Maďaři a dodnes za něj platí pokutu. Ještě lepší plot mají Poláci, ale ty Brusel nepokutuje, protože vedou chytřejší politiku. Nikde jinde nic konkrétního rozumného a očividně efektivního proti ilegální migraci nedělají. Jenže, co se dá skutečně reálného dělat?

Bylo by možné narušit migrační byznys zabavováním takzvaně humanitárních lodí, ve skutečnosti pašeráckých lodí. Neprojde to přes soudy, musely by se změnit zákony. Jak státy donutí „nespolupracující“ spolupracovat? Jsou to lidi, kteří na změnu života vsadili všechno. Jistě, že by šlo s nimi takzvaně zatočit. Chceme žít v takovém státě? Jak vypadá takové „zatáčení“ předvádí americká federální agentura ICE. To je v podstatě specializovaná policie, určená k regulaci migrace. Její výkony budí úžas a nevoli. Chceme to mít u nás?

U nás nechceme ani brutalitu, ale ani ne migraci. Naštěstí máme účinnou obranu: málo atraktivní sociální stát. Sem se nikdo nehrne a hned tak nepohrne, to je můj optimismus. A ještě něco. Kdyby se náhodou začal hrnout, na našem sociálním systému máme abonenty, kteří by se hlasitě ozvali.

Proto jsem v klidu a jen se zájmem sleduji ušlechtilé salónní pokusy řešit neřešitelné. No, ušlechtilé… Spíš je to vytváření dojmu, že se něco konkrétního dělá.

Jednou to přijít muselo
Noře je patnáct. Po vosách chňapá celý svůj dlouhý život. Štípanců utržila bezpočet. Až dnes… do jazyka. Přišla, jazyk jí visel z tlamy a koukala, abych s tím něco udělal. Řekl jsem jí něco v tom smyslu, jako že vidíš, ty blbá, dyť ti to říkám pořád, nech ty vosy na pokoji. Co jiného jsem měl udělat?

Pomyslela si o mně, že jsem blbec a šla někam do ústraní. Co jiného měla dělat?