Nepříjemné otázky kolem Ukrajiny
Než se k otázkám dostanu, pokusím se udělat jasno připomenutím teze, kterou tu opakuju od začátku ruské agrese v roce 2022: je v našem národním zájmu, aby Ukrajina zůstala jako svéprávný stát. Nebo jinak: je naprosto proti našim národním zájmům, aby vojensky podlehla a aby Rusko prosadilo svoji vůli. Podporou Ukrajiny hájíme vlastní národní zájmy. Podobně to vnímají státy svobodného světa v době, kdy roste napětí mezi „Severem a Jihem". Bohužel, Rusko odmítlo stát se součástí „Severu" a pošetile se snaží podlézat „Jihu" a nevidí, že v něm bude v nejlepším případě hrát druhé, ale spíš třetí housle. To ovšem je jeho starost.

Ukrajina na tom teď není tak špatně jako v době, kdy Trump s Vancem v Oválné pracovně ječeli na Zelenského, že nemá žádné karty. Zřejmě došlo k technologické „změně hry" a Rusko je teď pod větším ukrajinským tlakem než před půl rokem nebo před rokem. Navrácení Krymu (připomenu, že Chruščov předal Krym Ukrajině jako „dar" k 300 výročí připojení levobřežní Ukrajiny k Rusku roku 1654 Perejaslavskou dohodou) zůstává mimo představitelnou realitu. Nicméně sebevědomí Ukrajiny oprávněně roste a budoucnost už není beznadějná.

Napětí s Polskem je znepokojivé. Ukrajinsko - polské rozpory mají hluboké kořeny (konec konců, připojení k Rusku také byl v roce 1654 taktický tah v nekonečné válce s Poláky). Strany spolu nejednaly v rukavičkách a v moderní době mají v tomto ohledu Ukrajinci více krve na rukou než Poláci. Spolupráce s nacisty byla v dobovém kontextu pochopitelná, ale co naplat, byla to spolupráce s nacisty (opět připomenutí: Praha taky uvítala Vlasovce v nacistických uniformách…). Bandera je u nás a jinde na Západě vnímán jako negativní figura. Ukrajinské vedení by toto mělo vnímat jako citlivou věc a nemělo by dráždit hada bosou nohou. Nedoporučuje se rozhněvat si Poláky. Asi je pozdě, mléko je rozlité. Ale přece jen by Kyjev měl myslet trochu víc kupředu a je čas šlápnout na brzdu.

Ukrajinci přece nechtějí jen „munici místo odvozu". Všechno přece začalo tím, že si přáli splynout se Západem. Svobodný Západ ale nacionalismus odmítá a tím hůř – nacionalismus ušpiněný nacismem. Přátelé Ukrajiny pojem „ukrofašismus" bagatelizují. Její protivníci (ať jsou motivy jakékoli) ho ale využívají. Kyjev dělá fatální chybu, když jim nahrává na smeč – a úplně zbytečná provokace s přejmenováním vojenské jednotky je přesně chyba tohoto typu.

Pak je na pořadu dne otázka, jak se Ukrajina bude chovat, až válka skončí? Teď Zelenskyj objíždí metropole s prosíkem a je živ z peněz Unie získaných na dluh. Jak se bude chovat on, nebo spíš jeho nástupce, až to nebude Ukrajina prosebná, ale Ukrajina vítězná, s nejsilnější armádou Evropy? Možná dokonce se sympatizujícím Ruskem za zády? Historie nabízí jako příklad mnoho takových kotrmelců.

Je na čase říct „toto ne" a „takhle bychom nebyli kamarádi". Ukrajinu nelze „opustit" z důvodů uvedených úvodem, její prohra není v našem národním zájmu. Ale zrovna tak není v našem národním zájmu si vypěstovat Belzebuba v naději, že trvale udrží čerta v brlohu.

Když je vedro
„Je moc velké horko," pravila žena Ljuba. „Půjdu ven jenom s Garinkou. Nora zůstane doma."
Byl jsem rád, že na sebe bere úkol jít na procházku. Taky nejsem zrovna milovník veder. Doma je, málo platné, nejlíp. Na terasu chodí až odpolední slunce a na rohu máme něco jako žudro a tam je stín skoro pořád a tudíž je to nejlepší místo k přežití.

Ljuba s Gari odešla a já šel nahoru něco kutat na počítači. Po půl hoďce jsem šel dolů se podívat, kde je zalezlá Nora.

Kde by byla? Válela se na nejprudším slunci před barákem!