Brambor se peče a hlavní město bude Brno
V pondělí sněmovna přehlasuje prezidentovo veto a schválí zákon, který navrtá do přetékající přehrady díru. Je to citově silná zpráva pro nás, co žijeme pod přehradou. Tedy, pro ty z nás, kdo nevěří ministryni Schillerové, že zvýšení platu státním zaměstnancům roztočí kola republiky a budeme se z toho mít všichni dobře.

První větu poopravím. Není to tak, že se v pondělí sněmovna sejde a vrták do přehrady schválí. Začne schůze, budou obstrukce a bez křišťálové koule nevím, kdy na schválení dojde. Že k němu dojde je pravděpodobné asi tak, jako že nezamrzne peklo.

Obstrukce povedou strany, které měly čtyři roky na to, aby k této situaci nedošlo. Máme jim důvěřovat a příště je volit. Schodky Fialovy vlády byly následující: v roce 2022 360 mld, v roce 2023 289 mld, v roce 2024 271 mld a v posledním roce 291 mld, tedy o 50 miliard víc než bylo schváleno. Pikantní je, že oficiální zprávu ministerstva financí posledního roku uvádí současná ministryně Schillerová. Pro zasmání její slova cituji: Výsledná čísla o hospodaření státu za rok 2025 jsou potvrzením toho, že varování Parlamentu, Výboru pro rozpočtové prognózy a Národní rozpočtové rady byla naprosto oprávněná. Toto napíše ministryně, která hodila do koše všechna varování a tlačí schodek ke skvělé hranici 400 miliard. Takže jsou jedni i druzí za osmnáct a dvacet bez dvou.

Není to ale zaviněno kolektivním změknutím mozku politických elit. Nepřivezli je k nám nějací Rusové na tancích. Zvolili jsme si je sami. Politici všech barev postupně zřídili to, čemu se říká sociální stát. Je to jen luxusnější verze knedlíkového socialismu Husákova režimu. Aby to tak nebylo vidět, je nutno vytvářet atmosféru nesmiřitelné války. Jedni jedou Antibabiše, druzí Dozimetr a Kampeličku, jedni zatahování na Východ, druzí polistopadový kartel. Momentálně tedy rozpočtoví hazardéři z opozice troubí na poplach proti rozpočtovému hazardu vlády. Můžeme se tomu smát, ale právo na odsudek nemáme. Že to tak bude, jsme věděli před volbami. Před všemi volbami, co paměť sahá za poslední tři a půl dekády.

Tentokrát to bude provázeno další taškařicí, třešničkou na dortu. Opozice slibuje, že podá žalobu ústavnímu soudu. Tato vrcholná instituce už opečovává jeden horký brambor. Na podzim bude rozhodovat, jestli spadneme do poloprezidentského systému, anebo zda odsoudí prezidenta (všechny další prezidenty) k roli kladečů věnců. Logika napovídá, že by bylo dobře tuto žalobu stáhnout, ale logika je v politice metoda málo používaná. Převládají city.

Druhý horký brambor se peče. Má ústavní soud rozhodovat o hospodářské politice státu? Má vládě mluvit do výše schodku? Má mít větší váhu než parlamentní většina?

Jestli to tak je, pak by bylo lepší, aby se vláda a parlament zrušily, všechno by řídil ústavní soud a hlavní město by bylo Brno.

Konec konců, k tomu poslednímu už je tak trochu našlápnuto.

Tak pojď, ale pomalu
Den končí. Sedíme s Ljubou a vedeme řeči. Slova bublají. Pejskové leží na svých křesílkách. Oba hluboce spí. Je třeba večer ukončit. Gari probudím snadno, s Norou je to obtížnější. Musí se na ni pomalu. Jak je rozespalá, sotva stojí na nohou. Opatrně ji vedu k východu. Odbelhá se k otevřeným dveřím, kudy už proběhla Gari, aby udělala loužičku a rychle se vrátila a už ji slyším cupat po schodech. Spěchá do pelechu.

Nora se zatím plouží do tmy. Zahne za roh. Je to až dojemné, jak se stařenka snaží hlídat dům. Obejde ho a vrátí se přes terasu.

Zavřu tedy domovní dveře a jdu ke dveřím na terasu. Nora se vplazí do mého zorného pole jako stín. Najednou se cosi mihne. Kocour od sousedů. Do Nory jako když střelí. Odstartuje, žene se přes celou zahradu a zmizí za protějším rohem. Vrátí se a přísně mašíruje do jednoho kouta, pak do druhého. Jedno křoví, druhé křoví.

Jdu do kuchyně odšpuntovat flašku červeného. Tenhle večer hned tak neskončí.