Dva vítězové, jeden poražený
Ze summitu NATO v Ankaře se do Prahy vrátí dva vítězové. Premiér Andrej Babiš si uhájil pozici vedoucího české reprezentace. Byl v první brázdě u jednacího stolu a měl oficiální projev. Na „family photo" je vyfocený on, nikoli prezident, to je dodatek k mé pondělní domněnce, že o vítězi rozhodne právě „family photo". Svým voličům vzkazuje, že žádný kartáč od Trumpa nedostal. Vítězem je ale i prezident Petr Pavel. Dosáhl toho, čeho si předsevzal. Účast v Ankaře si probojoval skrz Ústavní soud. Účastnil se i „neformální večeře". Od ní se čeká, že se stane platformou pro dalekosáhlá vyjednávání a rozhodnutí. Takto prezident průběh večeře popisoval, kdežto Babiš, další účastník, referoval, že při ní o nic nešlo a největší mezinárodní problém podle něho nastal, když Zelenskému dali jídelní lístek v bulharském jazyku. O nic nešlo, ujišťuje Babiš své příznivce, aby kalil prezidentovi radost, že u večeře byl. Babiš měl projev, ale dali mu jen tři minuty místo pěti a zařadili ho až na úplný konec jako posledního řečníka, radují se příznivci prezidenta. Vítězové jsou tedy oba. Poraženou je Česká republika. Rozkol v delegaci neunikl pozornosti. Je to ostuda, ale malá. Česká republika nikdy nebyla pilířem aliance, nikdo to od ní nečeká a současná vláda se od takového cíle výslovně distancuje.

O Česku a zvláštnostech české politiky ale summit opravdu nebyl. Na summitu v Haagu uklidňoval šéf NATO Rutte amerického prezidenta pochlebováním a šel v podlézavosti tak daleko, že mu říkal „tatínku". Tentokrát na to šel jinak. Hlásal, jak mohutně rostou výdaje na obranu. Nezdá se, že by se naplnily obavy, že Trump udělá něco hrozivého, nevyhodil Španělsko z aliance, neanektoval Grónsko, jen oznámil, že příměří s Íránem končí a že tentokrát ta banda šmejdů opravdu uvidí, zač je toho loket. Na to ale jsme už zvyklí. Článek pět zpochybněn není. Summit potvrdil úmysl nakoupit vojenské vybavení za 50 miliard dolarů a na Ukrajinu půjde 70 miliard. Pomoc pro Ukrajinu musí zůstat spravedlivá, předvídatelná a dlouhodobě udržitelná, ujišťuje závěrečná deklarace půvabným eurojazykem.

Nedošlo tedy k ničemu světobornému. Jen my se tu mohli bavit zbytečným žabomyším bojem. Co bude dál? Že nastane další, o tom nemusíme pochybovat. Zatímco se takto bojuje, procházejí takové zákony, jako ten, který umožňuje nekontrolované navyšování státního dluhu. Jak je na tom stavební zákon? Co na tom záleží. Bavíme se historkou Zelenského jídelního lístku v bulharštině.

Jak je zavedeno
Gari i Nora mají každá svoji misku, to je samozřejmost. Nora dostává jako první, Gari jako druhá. Tak je to zavedeno. Nora je starší a je u nás déle. Už třináct let.

Od svého příchodu, kdykoli dáváme Noře do misky, se jde Gari podívat. Necpe se jí pod čenich. Pozorně ale kouká a teprve pak přechází ke své misce.

Měla by sedět vedle své misky a čekat, až na ni přijde řada?
Asi ano. Ale co trvá třináct let...