Schengen na seznamu ohrožených druhů
Premiér Andrej Babiš měl fakt smůlu, když se v pondělí rozhovořil na výroční poradě českých velvyslanců v Černínském paláci. Podpořil rychlé rozšíření Evropské unie o země západního Balkánu. To celkem dávalo smysl. V červenci v Bělehradě podpořil členství Srbska, o Schengenu tu také mluvil. Na zmíněné poradě se zmínil o možnosti, že by se balkánské státy dostaly do Schengenu ještě dřív, než by byly přijaty do EU.

Byl by to velmi exkluzivní extrabuřt. Zatím jsou v Schengenu jen čtyři nečlenské státy, Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Úplně hladce by to asi nešlo, ale budiž. Chápeme, že Babiš dělá i ekonomickou diplomacii a tlačí na prodej osmi letounů L – 39 Skyfox srbskému letectvu.

Co ale čert nechtěl, tři dny na to umřel ve vězení v Haagu generál Ratko Mladič. Seděl tam na doživotí za masakry v Sarajevu a Srebrenici, takže spravedlnost se naplnila. Komplikace nastaly, když srbský ministr spravedlnosti Vujič oznámil státní pohřeb se všemi poctami, načež nastala mela. Západní Balkán byl na nohou a hned se ukázalo, že staré rány nejsou zdaleka tak zhojené, jak by se mohlo zdát.

Je to spíš lapálie než cokoli jiného, i když v té části světa je sázka na klid vždycky nejistá. Zmiňuji se o tom jen v souvislosti se Schengenem. Ten je na pomyslném unijním seznamu „ohrožených druhů" na jednom z předních míst. Budoucnost je spíš v plotech než ve volných silnicích, kde poznáte vjezd do jiného státu jen podle barvy čar na vozovce, pokud vůbec. Pohled do budoucnosti nám ukazuje Ceuta. Zoufalé obyvatelstvo, stále troufalejší nájezdníci a bezmocné orgány státní moci.

Dovede si někdo představit, kolik zákonů by se v celé Evropě muselo změnit a kolik smluv předělat a kolik institutů zrušit, aby se hranice Evropy daly efektivně chránit? A hlavně by se muselo změnit myšlenkové nastavení. Je to nesplnitelný úkol.

Schengen nezrušíme, ale nasázíme bariéry. Je to sice jen kosmetika a ne řešení, ale snad se oddálí scény nepříjemně připomínající občanskou válku. Takové scény, jako se teď odehrávají v Ceutě.

Nedají mi pokoj
Jak pominula vedra, do Gari a Nory vjel život. Na jednu stranu je to dobře. Jedné je 13, druhé 15 let. Můžu být tedy rád, že se mají k světu, běhají, vidí a slyší. Mohly by ale běhat míň… nebo aspoň ne tak často.

Jsou fakt hrozný. Správně to má být tak, že třikrát denně a naposled tak v půl osmé až v osm večer, to chodíme na Prasečák. Dneska si vydobyly procházku už v šest. Vzal jsem je na delší, kolem Zvoničky, to je tak půl hoďky, asi dva kiláky. Sednu si ke knížce a začtu se. A najednou rypák a šťouchá mě do nohy. Nevíš kolik je hodin? Půl osmý! Jde se na Prasečák!