Úvodník bez názoru
Tomio Okamura navrhuje zkrátit základní školu na 8 ročníků (podobně jako v Německu, Polsku nebo Maďarsku). Myšlenku podpořil i premiér Andrej Babiš (ANO). Ministr školství Robert Plaga a řada expertů a učitelů jsou naopak ostře proti. Argumenty pro: úspory pro stát i pro rodinu, dřívější vstup na trh práce a v mnoha zemích mají osmiletou docházku, v Německu, Polsku nebo Maďarsku. Oponenti namítají, že by to byl brutální zásah do školství, nic by se neušetřilo a že prodlužování studia je spíš důsledek toho, že rodiče se snaží o odklad nástupu do školy.

Musím hned laskavého čtenáře ubezpečit, že nenastoupím s žádným moudrým názorem. Jenom oceňuji, že se do politické debaty dostalo skutečné téma. Osm nebo devět let? Ano, to je otázka k řešení zcela jiného typu, než pitomost, zdali na konferenci hlav států má nebo nemá jet prezident. Je to debata von tacheles… jak dospělí říkali v době mého dětství, kdy ještě jidiš stopově zůstávalo v povědomí, debata „k věci". Je to konkrétní nápad a měly by rozhodnout argumenty. Zatím to tedy vypadá, že zůstane u nápadu, ale uvidíme. Třeba z toho udělá SPD zajímavé téma.

Do školy jsem začal chodit v roce 1951, takže můj ročník zasáhl školský zákon z roku 1953. Ten zkrátil docházku na osm let z devíti let, zavedených v roce 1948. Osmáci končili závěrečnými zkouškami ze dvou povinných a jednoho výběrového předmětu, byla to tedy jakási minimaturita a děti se jí strašně bály. Základku jsem dokončoval v Praze na někdejší žižkovské reálce. Byli jsme „experimentální škola", takže jsme už v osmičce nemuseli skládat závěrky a to bylo radosti! Ty reformy byly už za komančů a zažil jsem jich několik, než jsme se dokodrcali do matury.

Byla normální, klasická. Tři povinné a jeden výběrový předmět, povinná čédina, ruština, matika a vybral jsem si děják. Vše probíhalo více méně tak, jak to popisuje klasik Jaroslav Žák v knize Študáci a kantoři. Pak přišly další reformy a komanči šli do historie (vidíte, jak elegantně se dovedu vyjadřovat). Co se děje kolem maturit mě plní úžasem skoro tak velkým, jako když pozoruju kanibalské tance kolem přijímaček na střední školu. Jistě výsledek reforem, do kterých bezpochyby mluvilo mnoho moudrých hlav (opatřených ústy). Odtud tedy moje naprosto nekvalifikovaná skepse ke změnám ve školství. Měl bych tedy změnit titulek, který jsem si napsal jako první… Ale čert to vem. Je léto.

Na rohu
Dospěli jsme na našem okruhu k místu, jemuž říkáme Chaloupky. Je to osada Hůrkovo pole, jakási exkláva Zvole. Rituál vypadá tak, že se Gari jde podívat na konec slepé uličky, zmizí a chvilku štrachá a zatímco štrachá, čekáme na ni s Norou na rohu. Tak i dnes.

Čekáme a Gari nikde.
"Pojď," povídám Noře. „Ona nás dožene."
Ctěli byste vidět, jak vypadá rozervaná osobnost? Chce jít se mnou, ale taky chce jít s Gari a ta štrachá a já jdu pryč. Strašná situace!
Konec dobrý, všechno dobré. Gari doštrachala, přiběhla, předběhla nás a byla první. Jako vždycky.