Čekání na další pochvalu
Ruská velvyslankyně v Praze Anna Ponomarjovová veřejně pochválila Českou republiku za to, že zmírnila protiruskou rétoriku. „Nevím o tom nic, já to ani nevím," řekl Andrej Babiš na otázku ČTK, jak to s tou rétorikou je. „Určitě to není pravda." Chytrý ministr zahraničí Petr Macinka ale slova svého premiéra popřel. „V hysterickém pokřikování, jaké znělo od bývalého kabinetu, nynější kabinet nepokračuje, nepřineslo to užitek," řekl. Kdo chce, může si vybrat.

Ponomarjovová si pochvalovala, že Babiš v únoru podpořil jednání s Ruskem o ukončení války, a hlavně že zatrhl finanční účast na muniční iniciativě. Jedno i druhé Rusku lahodí. Takzvané jednání o míru bylo od samého začátku naleštěné označení pro kapitulaci Ukrajiny. Vždyť i Zelenskyj chce jednat o míru a ustavičně to opakuje. Jenomže ví, jak nemožné je po Ukrajině chtít po čtyřech letech války a statisícových obětech, aby se vzdala nejen dobytého, ale hlavně toho dosud nedobytého území. Kdyby boje měly ustat na stávající linii střetu, válka by mohla skončit okamžitě. Rusko je ale proti. Kde válka skončí? Na frontě? Na hranicích Donbasu, nebo na Dněpru? Nebo na slovenské hranici? Toto je klíčová otázka.

Jak se na ni asi dívá Andrej Babiš? Do hlavy mu nevidíme, ale nejspíš to bude něco ve smyslu „nevím o tom nic, nic o tom nevím". Je to člověk bez názoru a doručuje svým voličům to, co od něj chtějí. Nepřejí si ruské vítězství, ani Babiš ho tedy nechce. Peníze mají jít českým lidem, tak holt nepůjdou na muniční iniciativu. Fialova vláda jich taky moc neposlala, ale dovedla se tvářit, že se horlivostí dokáže přetrhnout. Babiš nepošle žádné, ale iniciativa jede dál. Věcně v tom velký rozdíl není, jenom ten dojem je jiný. Velvyslankyně tedy měla pravdu. Babišovo okolí se snaží nepříjemný zápach vyvěrat, ale Macinka větrání brání. Dohadujeme se o slovíčkách a podstatné věci ustupují do pozadí.

Jako například ukrajinská nabídka ke spolupráci na výrobě dronů. Nabídka prý leží na ministerstvu v šuplíku. To už hraničí s vlastizradou. Premiér známý svou pracovitostí by měl v pět hodin ráno poslat Zůnovi esemesku, ať sakra kouká ten šuplík otevřít. Jinak nás čeká další pochvala – a ta by teď mohla přijít z ještě vyšších míst než od ruské velvyslankyně.

Smrdíš, nejedu
Odpoledne jsem se chystal do Prahy na důležitou misi. Jsem hluchej jako peň, tvrdí Ljuba. Pravda je taková, že mluví moc tiše a vždycky jinde než momentálně jsem přítomen. Nicméně dlouhodobé debaty dopadly tak, že jsem se chystal do města na vyšetření sluchu kvůli sluchadlům, říkalo se tomu naslouchátka.

Nora se pokusí nacpat se mi do auta, říkal jsem si, nasedaje do auta. Otevřel jsem dálkou vrata, zařadím zpátečku. Kde je Nora?

Uviděl jsem ji vzadu v zahradě, u rohu domu. Plísně na mě hleděla. Jak to, že se ani nepokusila, vždyť včera…

Včera jsem jel do hobbymarketu, dneska k lékaři. Včera v propoceném tričku, dneska v čisté košili pokropené kolínskou.

Prostě… smrděl jsem.