Světe div se, byly volby
Nula mandátů pro ANO, to je překvapení druhého kola senátních voleb. Nepředpokládal to ani analytik Konstantin Sulimenko, který na Seznam Zprávách zveřejnil vesměs přesnou predikci. Nepočítal s prohrou Lenky Brzytkovské a zmýlil se i v obvodu 51 Žďár nad Sázavou, kde zvítězil lidovec Josef Klement nad Michalem Šmardou, a v obvodu 69 Frýdek-Místek, ve kterém těsně vyhrál Petr Korč nad Helenou Pešatovou. Výsledek nula, nota bene porážka v Karviné, považované za baštu ANO, bude Andreje Babiše hodně bolet. A pokud jsem posledně psal o jeho mračení, můžeme čekat, že vítězný úsměv hned tak neuvidíme.

Naopak pokračuje ofenzíva STAN. Na barevné tabulce na CNN Prima News se to červenými políčky jen hemží. Pod touto značkou vyhrál i Karel Řehka, který v pohodě přečkal pomstu odstupujícího senátora Lumíra Aschenbrennera (ten podpořil Řehkovu babišovskou protikandidátku Lucii Kantorovou). Vít Rakušan jistě dokáže další vítězství využít. Jsou to sice volby všelijaké, volební účast mizerná, ale první místo je to, co je vidět a co se počítá. Stejně jako nula, ovšem s opačným efektem.

Velké tanečky se odehrávají kolem účasti Michala Davida a šaškování Aleny Schillerové a Andreje Babiše při marné podpoře Petry Absolonové. Tedy, když už jsme u šaškování: jestli mi něco z těchto voleb utkví v paměti, tak to budou tanečky Jana Grolicha. Ano, vyhrál rekordně se 63 %… ale tím hůř, tím hůř. Byly doby, kdy do sněmů zasedali aristokrati, po nich vzdělanci s aristokratickými způsoby. Kdepak ty časy jsou… Pan Grolich je jistě schopný člověk, osvědčil se jako hejtman, ale že je k vítězství třeba takové kašparády, to je opravdu smutné vysvědčení. Ne pro pana Grolicha, ale pro dobu, ve které žijeme.

Úvaha předvolebně povolební
Psal jsem sobotní glosu v pátek. Kdybych nevěděl, že ty volby jsou, z médií bych se to nedozvěděl, pokud bych nepátral s horlivostí hledání „vlevo dole". Nezdá se, že by volby do Senátu většinu veřejnosti moc vzrušovaly.

Netřeba se nad tím pozastavovat. Naopak, z určitého hlediska je to dobře.

U nás se přímá volba do Říšské rady zavedla v roce 1873. Volit mohli jen plátci daní podle určitého systému. O devět let později se snížila hranice z deseti na pět zlatých ročně, voličů přibylo. Po reformě v roce 1896 směli volit všichni daňoví poplatníci a po další reformě v roce 1907 se zavedlo všeobecné, rovné, tajné a přímé volební právo. Volit směl každý muž starší 24 let bez ohledu na majetek. Zlomyslně dodám, že o dalších sedm let později se svět posral a od té doby ho nikdo nedal dohromady...

Berte to ale jen jako nejapný žertík. Fakt je, že dodnes visí ve vzduchu zásada, že „čím víc voličů, tím víc demokracie". Proto experimenty s korespondenční a elektronickou volbou, také posouvání věkové hranice někam do školních lavic pod pochybným heslem „mladí mají právo rozhodovat o své budoucnosti". Pokud z předchozích řádků cítíte pochybnosti starého anarcho-konzervativce, cítíte správně.

Nakonec nám zůstává jen jeden census, tedy jedno omezení: tím je zájem o volby. Také v pátek a v sobotu do dvou odpoledne půjde ve třetině státu volit ten, kdo chce. Ví, co je to Senát, jaká je jeho úloha a jak důležitá bašta rozumu to je.

Proč je to bašta rozumu? Protože do něho volí ti, kdo o Senátu něco vědí. Ano, tak jednoduché to vysvětlení je.

Neoblomná
Ljuba se vrátila z práce. Šli jsme s Gari a Norou vítat. Gari jako vždycky první. Když Ljuba vystupovala z auta, div jí nepodrazila nohy. Nora stála skromně opodál. Gari to omrzelo a vrátila se domů na pelech. Nora dál stála opodál. Ljuba se pokusila dálkou zavřít vrata. Nešlo to. Nora stála v cestě paprsku.

"Tak poběž, pojď mě přivítat," lákala ji Ljuba. Nora stála dál.

No ovšem. Stála u kufru v naději, že uvnitř je nákup a že z něho kápne něco k snědku.