Prezidentské déja vu
Doposud to byl Andrej Babiš, kdo vedl vyprávěnku o tom, že prezident Petr Pavel kudy chodí, tudy dělá prezidentskou kampaň. Úplně v tom změnil postoj – všichni pamatujeme, jak zpočátku mandátu své nové vlády hovořil uctivě o „panu prezidentovi". Taky se pamatujeme, jak Hrad signalizoval směrem k demobloku smířlivost. Pod hladinou tiše plynul proud, který by případně vedl k takové či onaké podpoře Babišovy menšinové vlády. Proud měl své sympatizanty. Kdyby se od úvah přešlo k činům, Babišovo suverénně dominující ANO by nepotřebovalo poskoky v podobě prorusky zrádcovské agentury SPD a spolku idiotů zvaném Motoristé, k čerstvé ukázce se v závěru dostanu.

Vše dopadlo jak dopadlo. Obě strany volily cestu konfrontace. Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vymyslet, psal v roce 1848 Palacký, kdyby nebylo Turka, našel by se jiný trotl, o tom se dnes už nedá pochybovat. Ukázalo se, že konfrontace oběma stranám svědčí. Andrej Babiš konečně má důstojný cíl pro své štvaní. Vít Já Mu To Řeknu Rakušan má alespoň nějaký náznak charisma, ale tím to končí. Jinak zde jsou šedé bezbarvé figury a jeden upovídaný brněnský profesor, který promarnil šanci čtyř let s většinou 108 křesel v parlamentu. Takže hurá na rozvědčíka a Rytíře Čestné legie Pavla!

Ovšem i z druhé strany je cítit chuť ke střetu. Dnes už se nikdo nemusí starat o to, zda má prezident nějaké názory. Drží se důsledně „odkazu Václava Havla". Pokud bychom našeho prvního polistopadového prezidenta pasovali na jakéhosi duchovního papeže, Pavel se snaží být v některých ohledech ještě papežštější.

Jak je to s tou kampaní? Karel Havlíček po „pondělní vládě" prohlásil, že se vláda nebude na prezidentově kampani podílet. Teprve uvidíme, co to bude v praxi znamenat. Pokud Pavel bude skutečně kandidovat do druhého období, zohlední se všechno, co dnes dělá a voliči to budou posuzovat. Takže „kampaň" je celá jeho pracovní náplň.

Nicméně, zase to není nic nového. Vzpomeňme na dobu Miloše Zemana. Ten sice v roce 2017 velebně prohlásil, že žádnou kampaň nepovede. Jakoby jen tak putoval po Česku a po zahraničí. Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran v létě 2017 oficiálně konstatoval, že prezidentovy cesty do krajů vykazují jasné znaky předvolební kampaně. Setkání s občany, diskuse a propagace jeho osoby v regionech měly podle úřadu přímý vliv na voliče, a proto vyzval prezidenta k jejich zvážení. Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran později trval na tom, že náklady na tyto cesty by se měly započítávat do zákonných limitů pro prezidentskou kampaň. Takže opravdu, je to déja vu . Rozdíl je v orientaci. Zeman otevřeně kopal za Moskvu, Pavel kope za Brusel. K Bruselu mám zásadní výhrady, především proto, že přestal usilovat o hospodářskou integraci a jenom posiluje politický dohled pod záminkou konání dobra. Jenže přes všechny výhrady bych mezi Bruselem a Moskvou neváhal ani pikovteřinu. Navíc myslím, že ani Andrej Babiš by Moskvu nechtěl. To by nás mohlo uklidnit (pokud je to tak) při pohledu na přetahovanou, která nás napříště čeká.

Turek za volantem
Pokud to nevíte, tak ekologický pověřenec Filip Turek to v pondělí dopoledne napálil na Pavláku svým třítunovým SUV Mercedesem G do houkajícího autíčka vezoucího krev pro transfuze. Rána to byla taková, že autíčko šlo na střechu. Následovaly stupidní řeči o „odřeném loktu" sestřeleného řidiče, zatímco ho ve skutečnosti odvezli s podezřením na ohrožení mozku. Houkání prý Turek neslyšel. Já ve svých osmdesáti letech vždycky slyším houkání a koukám kolem sebe, odkud to přijede a uberu plyn. Jenže nejsem puberťák, který jezdí dvě stě po silnici a filmuje si při tom tachometr. Jestli vás napadne něco v duchu „jestli mu tohle projde, tak...", řeknu: samozřejmě mu to projde, jsme přece v Česku.

Tak holt beze mě
Norinka mě ráda doprovází autem. Moc to nechápu. Pejskové mají na zadním sedadle pelech, to ano. Pochopil bych, kdyby se posadila a koukala ven. Kdepak, ona vleze dovnitř (položím ji dovnitř, už dávno do auta nevyskočí), zavrtá se do pelechu a spí, takže dělá totéž, co doma.

Odpoledne jsem odvážel do obecního kontejneru prořezané větve. Nevejdou se mi do kufru, musím sklopit sedadla. Je tedy po pelechu. Takže situace: Nora spí na trávníku za barákem. Větve mám připravené, jen je naložit. Otevřu vrata, vyjedu autem… a už je tu Nora a beze slov mě prosí: Vem mě s sebou!
Chvilku přihlíží, jak nakládám. Pak pochopí, že „tohle bude beze mě". Odchází.
Při přijímacích zkouškách na hereckou konzervatoř by jí zadali „zlomené srdce" a určitě by ji vzali, kdyby jim předvedla to, co mně.