Není jasné, proč by mělo být jasno
Pravidelní čtenáři se mi budou smát, že popírám sám sebe. Obrním se ale výrokem Miloše Zemana „jen blbec nemění své názory“. Můj dosavadní názor na jmenování/nejmenování ministrů Hradem souzněl s míněním, jak se zdá, většinovým: měl by v tom být zjednán pořádek, někdo by měl rozhodnout, jak to má být. Pak přestanou nejasnosti.

Je to spor starého data. S jmenováním některých ministrů měli problémy i předchozí prezidenti, Havel, Klaus i Zeman. Nikdy to ale nebylo tak ostré jako teď. Mnozí naléhají na Andreje Babiše, aby podal kompetenční žalobu a nechal Ústavní soud rozhodnout. Babiš to udělat nechce. Neřekl proč, jiní to vyjadřují za něho. Ústavní soud sestává převážně z osob jmenovaných aktuálním prezidentem a je silná pravděpodobnost, že ve sporu o Filipa Turka dají za pravdu jemu, tedy že má právo jmenovaného kandidáta nejmenovat. Nechme tuto hypotézu stranou a podívejme se na dvě možnosti.

První varianta: Do ústavy se napíše něco jako „prezident je povinen jmenovat navrženého ministra“. Tím pádem se naprosto vzdá svého vlivu na sestavení vlády a jeho role skončí jmenováním premiéra. Ten pak může navrhnout kohokoli podle své vůle. Akt jmenování by pak byl absolutně formální a posílila by se prezidentova role „kladeče věnců“ nebo taky „notáře“. Pak by bylo nejjednodušší celý ceremoniál zrušit coby zbytečnost.

Druhá varianta: Do ústavy se napíše něco jako „prezident po zralém uvážení jmenuje navrženého ministra“. Tím pádem získá zásadní vliv na sestavení vlády a jeho role se přinejmenším srovná s rolí premiéra a jsme až po uši v poloprezidentském režimu. Pak by bylo nejjednodušší roli premiéra zrušit coby zbytečnost, kdybych to měl hnát až do extrému.

Co tedy s tím? Je to prosté, milý Watsone: nechat to být, jak to je. Tím, že je ústava v zásadním bodě nejasná, otevírá prostor pro politická jednání a pro kontrolu extrémních rozhodnutí. Faktem přímé volby získal prezident zásadní politický výtlak. Je tudíž přirozené, že se vyjadřuje i ke složení vlády. Má právo ustoupit, ale i trvat na svém (Zeman v případě Lipavského ustoupil, Pavel trvá na svém v kauze Turek). Výsledkem je… dejme tomu politický pohyb. Pro demokracii je ale pohyb typický, její síla je v pružnosti.

Vezměme si současný spor o Turka. Je to snad špatně, že nastal? To ukáže budoucnost. Zdá se, že se upevnily vztahy Strakovy akademie a Hradu. Hlavní proud opozice sice dál trvá na antibabišismu, ale už to nezní tak odhodlaně a rýsují se i alternativní řešení. Motoristé mají šanci se obhájit: Macinka v roli dvouministra v době, kdy se Evropa dává do pohybu, má příležitost ukázat se novým Metternichem nebo Talleyrandem (berte to jako ironii, spíš myslím, že shoří jak papírový čert) a právě tak Turek má prostor k tomu, aby se předvedl. Zatím nestihl letadlo na Kypr, ale prostor k excelenci mu zůstává. Hlavně se vyvarujme rozhodnutí, která mají dlouhodobý dopad a reagují na aktuální dění. Konec konců, takto došlo i ke zřízení přímé volby prezidenta. Když už se to stalo, nechme to, jak to je a prezidenta ani neoslabujme, ani neposilujme.

Na výletě do Teplé

Je to pár let, co jsme s Ljubou navštívili areál kláštera v Teplé. Tentokrát jsme to chtěli zopakovat mimo sezónu. Krajina je tady v okolí Mariánských Lázní zasněžená, ovšem sníh taje, navíc je mlha. Cesta byla jednu chvíli docela dobrodružná. Těžký sníh láme větve, popadané stromy už byly rozřezané, ale těžko se ubránit pomyšlení, co by se stalo, kdyby takový strom padl zrovna před čumák auta, v horším případě na čumák a v nejhorším na střechu.

K ničenmu takovému naštěstí nedoslo, kritický úsek překonán.

V obci Teplá jsme se chvilku zdrželi, protože přes silnici táhl masopustní průvod! Moc pěkný, dlouhatánský. Klášterní zahrada vypadala v mlze krásně tajemně. Byli jsme tam úplně sami… to bylo něco zcela jiného, než když jsme tu byli posledně. No a konečně – podařilo se mi pejsky vyfotit skoro vedle sebe a skoro hlavou ke mně… Tedy, s padesátiprocentním úspěchem