Babiš a Okamura mají odklad
Sněmovna poměrem 104 proti 81 odmítla vydat Andreje Babiše soudu. S Okamurou to bylo trochu jiné, za ním stálo opět 104 poslanců a proti byli 82. Za čtyři roky, pokud ANO opět vyhraje volby a podle předpokladů bude úplně jiná konstelace, cirkus začne znovu.

Jde o dvě věci.

Okamura je zbytečně zbabělý, že se nenechal vydat soudu. Jeho slogan „chirurg z dovozu" má ve světle posledních událostí jiný obsah. Okamura by mohl před soudem – samozřejmě v záři reflektoru a kamer – vystoupit se statistikou útoků nožem v sousedním Německu, například. Mohl by svoji migrantskou agendu rozpálit naplno. Protože je sráč a dovede jen držet štafle, před soudem se schoval a příležitosti se stát tribunem lidu nevyužil. Je to prostě sráč.

Pokud jde o kauzu Čapí hnízdo, nemohu než opakovat svůj dlouhodobý názor, že je to koule na noze naší politiky a pokud z kauzy něco je v tom nejhorším světle, tak náš soudní systém, který nebyl schopen za deset let vyřešit patálii kolem zřízení jedné hospody. Přičemž u samého zrodu kauzy je otázka, jak to, že mladým Babišovým stát peníze na hospodu dal a neposlal je za tatínkem, aby ho zafinancovali. Před soudem by měli stát ti, kdo neoprávněnou dotaci poskytli. Před řádným soudem byl Babiš dvakrát osvobozen. Zvrat způsobil Vrchní soud, který v podstatě nařídil soudu nižší instance rozsudek změnit.

Od té doby se marně vyptávám autorit, jak je to možné. Proč tedy máme soudy, když je tu Vrchní soud, který všechno ví? Nepotřebuje obhajobu, nepotřebuje státní zástupce, prostě ví a rozhoduje. Kdyby Babiše poslali k Vrchnímu soudu před deseti lety, mohl skončit v Daiborce, premiérem by byl někdo jiný a byl by pokoj. Jenže Vrchní soud rozhodl až teď.

Přesto mi vrtá v hlavě, jak to všechno je.

Můj přítel Grok (umělá inteligence) nabízí toto vysvětlení:

Vrchní soud v Praze (jako odvolací instance) v kauze Čapí hnízdo, která se týká obvinění Andreje Babiše a Jany Nagyové z dotačního podvodu, v červnu 2025 podruhé zrušil osvobozující rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil případ k novému projednání. Přitom vydal závazný právní názor, podle kterého je nutné obžalované shledat vinnými a odsoudit je, což fakticky znamená nařízení nižšímu soudu, aby změnil svůj dřívější postoj k vině.

Toto oprávnění Vrchního soudu vychází především z ustanovení § 259 trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.), které umožňuje odvolacímu soudu po zrušení rozsudku vrátit věc soudu první instance k novému rozhodnutí, přičemž může nařídit provedení určitých úkonů nebo doplnění dokazování. V odstavci 5 tohoto paragrafu se hovoří o tom, že odvolací soud může vyslovit závazný právní názor, kterým je nižší soud vázán (§ 264 odst. 1 trestního řádu).

V tomto případě Vrchní soud interpretoval tento paragraf tak, že může nařídit i změnu hodnocení viny, aby zabránil opakovanému vracení případu (tzv. soudní ping-pong) a zajistil efektivní ukončení řízení. Rozhodnutí se opírá o nález Ústavního soudu IV. ÚS 2980/22, který umožnil odvolacímu soudu po provedení vlastního dokazování zavázat nižší soud k určitému hodnocení skutkového stavu, včetně uznání viny. Tento výklad má zabránit nekonečnému koloběhu řízení a posílit apelační princip (kde odvolací soud může aktivněji zasahovat).

Tento postup je však vysoce kontroverzní. Řada právníků, včetně docenta Vladimíra Pelce, ho označuje za protiústavní a nezákonný, protože porušuje nezávislost soudců (čl. 82 Ústavy ČR), zásadu volného hodnocení důkazů a princip, že odvolací soud nemůže přímo změnit zprošťující rozsudek na odsuzující (což by jinak bylo zakázáno). Podle kritiků jde o nepřípustný zásah do autonomie nižší instance, který by měl být řešen legislativní změnou, nikoli výkladem soudu.

V praxi to znamená, že Městský soud je vázán tímto názorem, ale může se proti němu bránit například stížností k Ústavnímu soudu.

Tak tohle mi dávám smysl, s tou výhradou, že Grok dovede být filuta a halucinuje a já jsem jen chlápek co stojí u cesty a diví se, co se všechno může stát.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Jó, za mlada…
Za mlada to bylo všechno jiné. Platí to pro mě i pro Gari s Norou. Jdeme takhle pěkně ráno na procházku. Svítí sluníčko. Ještě je ale chladno, obě mají kabátky. Gari něco objevuje ve křoví, Nora se motá kolem mě a dává mi najevo, že by už se vším ráda praštila a lehla si do pelechu.

Jsme v půli cesty a najednou koukám, na cestě před námi srnka. Foťák s sebou netahám, jen mobil… takže se mi poprvé podařilo v jednom záběru vyfotit Noru a také srnku. Obě v klidu. Nora o srnce nevěděla, srnka o Noře ano. Moc dobře věděla, že jí od té staré dámy v červeném kabátku nic nehrozí.

Noře jsem fotku neukázal. Jen vám.